Operace bez uspání
Letos v červnu to bude již 10 let co jsme s katolickou farností z Nového Města nad Metují byli ve Francii. Navštívili jsme krásná místa, např. Avinon, Lyon, ale hlavní cíl byly Lurdy. Je to krásné město, kam se jezdí mnoho lidí uzdravovat. Ale protože mne také už trochu znáte, co jsem za exota, tak já jsem se tam neuzdravila, ba naopak jsem si tam díky neposlušnosti mého kamaráda pana faráře zlomila ruku. Proč neposlušnosti? Je to neuvěřitelné, ale kdyby mě poslechl, tak se to nemuselo stát...
Vyzval mě po obědě k návštěvě kláštera Minoritů, souhlasila jsem. V centru Lurd jsme se naší "skvělou angličtinou" vyptávali na cestu. O chvíli později však došlo k nedorozumění. Kamarád tvrdil, že máme jít tudy a já odporovala, že musíme jít ještě o několik desítek metrů výš. Nevěřil a neposlechl, já jsem ho tedy poslechla a šla jsem, jak on rozhodl. Cesta byla pod travnatým svahem, z kterého stékala dešťová voda, a tak tam byly místy pěkné louže. A protože se pod nimi vytvořil mech, tak to klouzalo. Stalo se, co se stát muselo. Uklouzla jsem a při pádu jsem si sedla na ruku, kterou jsem si zlomila. Oba jsme z toho byli dost mimo a místo návštěvy kláštera jsme museli navštívit přímo Lurdskou nemocnici. Ještě že jsme měli dobré zdravotní pojištění.
Jak je známo, Francouzi se neradi učí cizím jazykům, používali jsme tedy "lámanou" angličtinu. Můj největší zážitek byl, jak s námi mile jednali. Udělali mi rentgen a zjistili, že je to na operaci. To byla pro nás bomba. Druhý den jsme totiž z Lurd měli odjíždět. No a co dál? Protože jsem byla po jídle, tak mi nemohli dát celkovou anestézii. Ještě před operací byla tak úžasná péče, že jsem to tady za celý život nezažila. Sestřička mne vysprchovala, krásně se mnou mluvila, stejně tak i ostatní asistenti. Pan primář (Japonec) mi musel dát lokální anestézii, ale byl ze mne trochu mimo, protože jsem nebyla k umrtvení. Říkal - to je divné, jinému pacientovi stačí jedna injekce a vám už dávám třetí. Tak jsem mu na to s úsměvem odpověděla, že já jsem "too temperament", a že musí přidat. Po delší době se mu podařilo mne "zpacifikovat".
Operace proběhla úspěšně, do mé zlomené ruky v zápěstí mi voperovali 4 nerezové hřebíčky. Ale i přesto, že jsem prosila o propuštění, tak se tak nestalo, musela jsem být pod dozorem až do druhého dne. Byl to pro mne neskutečný zážitek. Péče personálu, to se jen tak nevidí. Ráno asi kolem 5 hodiny přišly uklízečky a když viděly, že asi ještě spím, potichu se z pokoje vytratily. Kolem 7. hodiny přišla sestřička, pomohla mi osprchovat se, a poptala se, co chci k snídani. Nabídla mi čaj ovocný, černý, zelený, kávu s mlékem nebo bez, v nabídce bylo i kakao. K tomu chléb s máslem, bagetku nebo koblihu. Já jsem si myslela, že si dělá legraci. Fakt neskutečné, tak jsem si dala kávu s mlékem a koblihu.
Za chvíli přišel pan primář a s úsměvem na tváři mi sdělil, že je vše v pořádku a že mohu opustit nemocnici. Měla jsem takovou radost, že jsem ho políbila a on s úsměvem na tváři mi předal dokumenty. Když jsem se vrátila do společnosti spolucestujících tak o mne všichni pečovali. Byla jsem šťastná, protože ještě před mojí nehodou jsem si stihla Lurdy v klidu projít křížem krážem. Mám totiž jednu zvláštní zásadu, nerada chodím v kolektivu. A tak všechny zajímavosti Lurd jsem navštívila. Výlet pokračoval v pohodě. Mám tedy nezapomenutelné zážitky. Francie ve mne zanechala krásné vzpomínky, nejen na krásy země ale i na chování lidí. Hřebíčky i protézu mám schované.
