Sranda nebo horor?
Psal se rok 1997. Moravu tehdy postihly katastrofické povodně a nikomu nebylo zrovna do smíchu. Přesto, nebo možná právě proto, zorganizovaly dvě aktivní občanky naší vesnice dovolenou ve Španělsku. Odjížděli jsme v době, kdy po záplavách už zase vydatně pršelo, a mnozí z nás měli obavy, co se v naší nepřítomnosti bude doma dít. O problémy však nebyla nouze ani při našem úniku z reality. Už v Rakousku nám začalo zatékat do autobusu. Vodu ze stropu jsme chytali do igelitek a vylévali na schody, aby se skrz dveře dostala ven. Tím, že jsme se skoro všichni znali, brali jsme vše s humorem a předlouhá cesta byla jedna velká sranda.
Po příjezdu do města Calafel jsme se ubytovali, jenže pro dvě rodiny nezbyly volné pokoje. Následoval opět společný smích - vždyť to nějak uděláme a vše vyřešíme, přece si na dovolené nebudeme nadávat. Dvě rodiny tedy spaly v obyváku na zemi. Byli jsme ujištěni, že budeme mít z balkónu výhled na moře. Pokud jsme však chtěli zahlédnout pláž a bouřící vlny, museli jsme se hluboce vyklonit, až nám hrozilo vypadnutí z balkónu. Nastal večer, první naše noc v daleké cizině, a tak se jde spát. Syn se snachou měli tuto dovolenou jako svadební cestu. Jen zalehli a přitulili se, rozpadla se pod nimi postel. Náš apartmán zachvátila další salva smíchu. No a co, tak budeme spát na zemi, na madračkách.
Další dny jsme si už užívali krásného moře, svěžího vzduchu a výletů za nákupy i pamětihodnostmi. Na jedné z našich procházek uviděla moje žena Danka v zahradě nádherný kaktus. Jako veliká květinářka se rozhodla, že se pokusí vzít si revek, převést si ho domů a vypěstovat z něj okrasu své botanické sbírky. Ulomila tedy kousek, ale ouha, okamžitě měla ruku samý osten. Pinzetu ani špendlíček neměla zrovna po ruce, a tak se snažila trny ze své dlaně vykousnout. Zvolený způsob se ukázal jako poněkud nešťastný. Ostré ostny sice vytáhla, ale nepodařilo se jí všechny vyplivnout a některé se jí zabodly do jazyka. Pusa i jazyk začaly postupem času trnout. Co s tím? Vyplachování vodou se minulo účinkem. Ale dostali jsme spásný nápad, máme přece moravský lék na všechno - bude se vyplachovat slivovicí. A hele, do rána pusinka jako nová, k zulíbání. Mimochodem, kaktus se nám doma opravdu ujal a perlou květinové sbírky se stal.
Na zpáteční cestu jsme se vydali s osmi hodinovým zpožděním, protože i ti, kteří přijeli a střídali nás, měli cestou problémy. Autobus nefungoval jak měl, a dokonce ho museli i tlačit. Znechuceni z cesty jen mezi zuby procedili: "Jestli s tím křápem dojedete až domů, tak klobouk dolů." S nejistotou jsme se vydali na zpáteční cestu a směřovali přes Itálii a Rakousko. Na dálnici v Itálii, těsně před tunelem, hrc, prc a autobus stál. Ihned přijela policie a odtahová služba. Závada se rozhodně nedala opravit na místě, měli jsme ucpané naftové potrubí. Řidiči byli zoufalí a žádali nás, abychom se složili, ať můžeme zaplatit odtah a opravu. Opět se vše se smíchem vyřešilo a my jsme dali dohromady potřebný obnos. Vyšlo nám to tak tak, vždyť řidiči už před odjezdem ze Španělska vybírali peníze na naftu.
Zdálo se, že naše problémy jsou u konce a cesta probíhala docela v pohodě. Teda až do doby, kdy jsme sjížděli z Alp k Vídni. Jeden řidič povídá druhému: "Hele, nezdá se ti, že to nějak špatně brzdí?" "Tak tam dej postupně nižší kvalt, třeba autobus nějak zastavíme." Hrůzou nám vstávaly vlasy na hlavě. Oba byli najmuti, normálně řidiči náklaďáků bez valných zkušeností s autobusem. Naštěstí jsme už v pohodě dojeli zpátky do naší vlasti. Jenže v Česku nás přivítal déšť a naší karose přestaly jít stěrače. Následovala nucená zastávka kousek od domova a rychlá oprava. Natáhly se provázky přes okno a dveře k řidičům a stíralo se na povel "ZATÁHNI."
Šťastně jsme se vrátili do svých domovů a díky vynikající partě na tuto dovolenou všichni dodnes vzpomínáme rádi a se smíchem. Taky nikdy nezapomeneme na cestovku Moravskoslezkou CDS.
