Tati, neuč orla létat!

Náš příběh začal narozením dvou lidí, kteří samozřejmě o „sobě“ neměli ani páru! Oba jsme se narodili ve druhé polovině minulého století. Když mně bylo 5let, ocitnul jsem se po banální hře v MŠ se silně nateklým kolenem v nemocnici. Tato epizoda se vymykala normálu. Bylo nutné odborné vyšetření, které proběhlo ve FN v Brně. Bohužel se potvrdila závažná diagnóza, těžká hemofilie typu B. Jedná se o dědičné krvácivé onemocnění, které může za jistých okolností ohrožovat život.

Já, malé dítě, jsem poslouchal „řeči dospělých,“ a děsivou prognózu dožití asi 21let!!?? Všechno bylo naštěstí jinak, jak už to v životě chodí. Za osm roků, mě a mých pět sourozenců, navždy opustila maminka. Já si ještě o prázdninách 1965 přál jít do internátní ZŠ se zdravotně postiženými, abych vůbec dokončil povinnou školní docházku. Musel jsem se srovnat z nemocí i se ztrátou toho nejdražšího, co člověk má. Moji starší sourozenci „vše“  jistili a drželi jsme spolu, jak se patří!! Naše soudržnost trvá dodnes.

Na internátu jsem poznal již zmíněnou NEZNÁMOU. Ve stručnosti to vylíčit nelze, řeči jako: "Snad si nemyslí, že bych s ním někdy chodila?" "A kamarádka, na to bacha, odříkaného chleba největší krajíc!!" Přesto následovala první návštěva u jejich rodičů. Představen jsem byl jen jako kamarád. "Je tak sám a bez maminky…….."
Lepší rodinu jsem nemohl ve svém životě potkat. Ta PRAVÁ byla také nemocná (myopatie), ale nesmírně bojovná!!! A já říkám, LVICE BOJOVNICE, pro mě je celým svým přístupem tak zásadním, že život,který nyní prožíváme, je především její zásluha,byť je hodně těžký a mnohdy i bolavý. Po zamilovanosti přišel rozchod, ale poté restart a svatba!   Po zvážení zda mít vůbec rodinu, se nám v roce 1974 narodil vytoužený syn Radek.
V roce 1979 jsme dostali nový byt a stali se z nás Brňáci. Po nastěhování jsme oba měli práci, pracovali jsme doma a vše bylo, jak má být. První kroky do školky, po té školy. Po druhé třídě vyslovil syn Radek přání chodit na jazykovku.  Jeho rozhodnutí jsme respektovali, byť bylo nutné jezdit do města mimo sídliště. Také střední školu si vybral sám, SEŠ. Zde se seznámil se svoji první manželkou ( vždyť tam bylo jen 6 kluků ze 30 žáků)

Pokud jde o nás, tak jsme rádi o prázdninách vyráželi vždy na nějakou dovolenou,zejména za kamarády na severní Moravu. Po té, byli i nějaké dovolené v zahraničí: SLOVENKO, RUMUNSKO, NDR, POLSKO, JUGOSLÁVIE. Když nastal „převrat", tak jsme zatoužili na ten „zapovězený západ.“ Založili jsme ZO SI.  Bez zkušeností a pouze s nadšením jsme  v září roku 1991 zorganizovali devíti denní zájezd do PAŘÍŽE!!!  10 vozíčkářů a 20 dalších nějak zdravotněpostižených. V tomto směru jsme byli, myslím, průkopníci. Tehdy jsme dokonce sehnali i nějaké sponzory!!?? Zájezd byl prostě něco úchvatného, protože většina z nás byla vůbec poprvé na západním a kapitalistickém území. Všem se nám splnil velký sen a dodnes jsme na svou kuráž i odvahu náležitě pyšní.
Vrátím se k mé rodině,syn Radek se po dvou letech rozvedl, ale s „bývalou“ má, stejně jako my, dobré vztahy.  Po roce se mu s přítelkyní  narodila dcera SÁRA!! Naše nejdražší bytost kterou máme nesmírně rádi. Je zdravá,skoro slečna, dobře se učí a je jí krásných 13let!!!! V roce 2005 moje manželka Růženka včas rozpoznala „mé podivné chování“ a přes můj nesouhlas zavolala záchranku. Po cca. 5ti hodinách jsem byl na operačním sále, kde mi odoperovali masivní hematom z mozku. Tato CMP se k velkému štěstí, po roce a půl zažehnala, téměř bez následků. Zde se ukázalo, jaká jsme ve skutečnosti rodina, zejména pozice syna RADKA a manželčiny rodiny. Pokud chci svému synovi dávat rady, a poučovat ho, tak toto, je jeho oblíbený citát.  TATI, NEUČ ORLA LÉTAT!!! Jsem v klidu, protože jsme jej vychovali dobře a slušně!  Jsme na něj pyšní a hrdí. On, si cení nás jako rodiče, že se snažíme. A my zase víme, že když bude ouvej, můžeme se na něj spolehnout, stejně jako před devíti lety!!              
Máme krásný život a jsme hrdí, jak jsme se s nepřízní osudu dokázali poprat. Já  ještě pracuji, manželka si již užívá opravdu zaslouženě důchod (má odpracováno 33let, byť se zkráceným úvazkem) Baví ji počítač a s tím spojené záležitosti. Pořídili jsme si nové auto do kterého vjede na el. vozíku, můžeme se alespoň na krátké vzdálenosti nezávisle přepravovat. Loni v září jsme společně návštěvou divadla „oslavili 40.výročí svatby“. Syn Radek a dnes již jeho manželka nechali postavit rodiný  domek. Samozřejmě plně bezbarierový, abychom se mohli občas vyvenčit na venkovském vzduchu. A pak že ten život s nějakým trápením je na nic?? Já tvrdím, že je takový, jak k němu člověk přistoupí a nám se to, zdá se, daří??