Vděčnost
Při mém narození - v důsledku nedostatku doktorů na oddělení – oddálili doktoři mé narození. Narodila jsem se přidušená, museli mě křísit, rodiče měli kolik dní strach, zda vůbec přežiji. Vše dopadlo dobře, ale asi po roce moji rodiče zjišťovali, že zřejmě nějaké zdravotní problémy mít budu. Začala jsem chodit, ale jen když mě někdo držel za ruce, jinak jsem padala. Doktoři stanovili diagnózu – DMO (dětská mozková obrna – v mém případě následek přidušení při narození). Při poškození mozku může dojít k poškození pohybového centra, nebo v některých případech jsou poškozeny i centra smyslová a rozumová. Rodiče prožívali další šok a strach jak to se mnou bude, sháněli informace, doktory, možnosti léčby. Velmi nám pomáhaly babičky, teta a dědeček. Rodiče se mnou jezdili do lázní, babičky opatrovaly mého malého bratříčka, který byl pro nás všechny velikým darem a zdrojem radostí. Od malička je to můj kamarád a pomocník .
Velká péče a láska rodičů a prarodičů mě motivovala k úsilí dokázat s jejich pomocí maximum. Chodit jsem se naučila, i když jsem často zakopávala a kvůli špatné stabilitě padala. Pády, rozbitá kolena a ruce jsem se naučila brát jako součást svého života. Postupně se zjistilo nebo spíš bylo již vidět, že naštěstí je mé postižení „jen“ pohybové, postižené ruce i nohy, řeč a hlavně špatná stabilita. Přes velké problémy se stabilitou mě rodiče díky své trpělivosti naučili i jezdit na kole. Jízda na kole mi na čas usnadnila pohyb, dopravu do školy a práce, přinesla radost z výletů. Postižení vyléčit nelze, jen se dá trochu ovlivnit cvičením a trpělivým učením i drobných věcí, které zdravé dítě zvládne prakticky bez učení (i držet v ruce tužku). Rodiče mi pomáhali se učit – z důvodů postižení řeči mi nestačilo jen se naučit látku, ale potřebovala jsem se naučit dokázat naučenou látku i při zkoušení říct. Společnými silami jsme vše pomaloučku překonávali, nakonec jsem vystudovala 2-letou ekonomickou školu. S vděčností vzpomínám na učitele ze základní školy i na profesory ekonomické školy, kteří chápali mé problémy a dodávali mi odvahu. Velkou pomocí bylo, když mi v roce 1996 sehnal bratr tříkolku s elektromotorem, která mi nahradila kolo a v létě umožnila cesty do práce (autobusem už jsem to sama nezvládala), v zimě mě vozili do práce rodiče. Bratr pátral dál po malém autu s automat.řazením, abych ho dokázala řídit. Nakonec mi sehnal autíčko Smarta, jsem moc ráda, že se mohu dostat sama do práce i v zimě.
Těší mě, že mám tak skvělou rodinu a přátelé. Jsem ráda, že moji rodiče jsou ještě zdraví a aktivní. Jsem vděčná, že dokážeme společnými silami uskutečňovat i pěkné výlety. Raduji se s bratrových dětí a hezkého vztahu s celou jeho rodinou. Důležité je naučit se vnímat a žít i z drobných radostí každého dne. V lázních a vůbec všude kolem sebe jsem poznávala hodně skvělých lidi, kteří statečně nesli svoje těžkosti a dokázali najít sílu a důvod k radosti. Tato setkání mě velmi povzbuzovala a obohatila.
Můj velký obdiv a poděkování patří Vaší rodině – Tobě, statečný Jiříku ml. a celé Tvé rodině - paní Alence a Jirkovi, Monice. Děkuji též za krásné knížky, filmy, fotografie a také ilustrace v knížkách. Mohu tak prožívat Vaše krásné cesty s Vámi. Je krásné, že i když je pro vás cestování velmi náročné, dokážete prožívat radost s uskutečněných snů. Setkání s Vámi na podzim v Janských Lázních při Vaší pěkné přednášce a promítání mě potěšilo. Přeji vám všem hodně zdraví a hodně sil k překonávání těžkostí.
Velká péče a láska rodičů a prarodičů mě motivovala k úsilí dokázat s jejich pomocí maximum. Chodit jsem se naučila, i když jsem často zakopávala a kvůli špatné stabilitě padala. Pády, rozbitá kolena a ruce jsem se naučila brát jako součást svého života. Postupně se zjistilo nebo spíš bylo již vidět, že naštěstí je mé postižení „jen“ pohybové, postižené ruce i nohy, řeč a hlavně špatná stabilita. Přes velké problémy se stabilitou mě rodiče díky své trpělivosti naučili i jezdit na kole. Jízda na kole mi na čas usnadnila pohyb, dopravu do školy a práce, přinesla radost z výletů. Postižení vyléčit nelze, jen se dá trochu ovlivnit cvičením a trpělivým učením i drobných věcí, které zdravé dítě zvládne prakticky bez učení (i držet v ruce tužku). Rodiče mi pomáhali se učit – z důvodů postižení řeči mi nestačilo jen se naučit látku, ale potřebovala jsem se naučit dokázat naučenou látku i při zkoušení říct. Společnými silami jsme vše pomaloučku překonávali, nakonec jsem vystudovala 2-letou ekonomickou školu. S vděčností vzpomínám na učitele ze základní školy i na profesory ekonomické školy, kteří chápali mé problémy a dodávali mi odvahu. Velkou pomocí bylo, když mi v roce 1996 sehnal bratr tříkolku s elektromotorem, která mi nahradila kolo a v létě umožnila cesty do práce (autobusem už jsem to sama nezvládala), v zimě mě vozili do práce rodiče. Bratr pátral dál po malém autu s automat.řazením, abych ho dokázala řídit. Nakonec mi sehnal autíčko Smarta, jsem moc ráda, že se mohu dostat sama do práce i v zimě.
Těší mě, že mám tak skvělou rodinu a přátelé. Jsem ráda, že moji rodiče jsou ještě zdraví a aktivní. Jsem vděčná, že dokážeme společnými silami uskutečňovat i pěkné výlety. Raduji se s bratrových dětí a hezkého vztahu s celou jeho rodinou. Důležité je naučit se vnímat a žít i z drobných radostí každého dne. V lázních a vůbec všude kolem sebe jsem poznávala hodně skvělých lidi, kteří statečně nesli svoje těžkosti a dokázali najít sílu a důvod k radosti. Tato setkání mě velmi povzbuzovala a obohatila.
Můj velký obdiv a poděkování patří Vaší rodině – Tobě, statečný Jiříku ml. a celé Tvé rodině - paní Alence a Jirkovi, Monice. Děkuji též za krásné knížky, filmy, fotografie a také ilustrace v knížkách. Mohu tak prožívat Vaše krásné cesty s Vámi. Je krásné, že i když je pro vás cestování velmi náročné, dokážete prožívat radost s uskutečněných snů. Setkání s Vámi na podzim v Janských Lázních při Vaší pěkné přednášce a promítání mě potěšilo. Přeji vám všem hodně zdraví a hodně sil k překonávání těžkostí.
