Nezlomená Amerika

Hodně volného času věnuji cestování a s výběrem letní dovolené si dávám opravdu záležet. Na rok 2012 jsme naplánovali pod mým vedením největší naši akci – měsíční poznávací dovolenou po národních parcích západní Ameriky. Vše fungovalo perfektně. V lednu jsme zaplatili letenky a objednali auto. Začal jsem zdokonalovat plán.

Čas normálně běžel a my zařazovali naše kouzelné cestovní víkendy. Na začátku března  jsme zavítali do Malé Fatry a  prošli Tiesňavy s nádhernými ledopády. Zimní túry se nám zalíbili a 7.dubna jsme vycestovali na tři dny do Beskyd. Poprvé jdeme na Lysou horu v zimním období. Je tu mnoho lidí a opět je to pro nás nevšední zážitek. V neděli jdeme krátkou mrazivou vycházku  Poustevny - Radhošť. Velikonoční pondělí je jak vyměněné a my při zpáteční cestě do Brna navštěvujeme Hostýn. Slunce svítí, je velké teplo.

Holky posíláme busem dolů a já s Vildou jdeme dolů pěšky. Na blátivém povrchu mi ujela noha a já si klekl na zem. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale cítím se úplně orosen. Mám strach se postavit. Jde to a s velkými obtíži a pomocnou holí z větve docházím kilometr dolů pod les, kde pro mě Vilda přijíždí s autem. „Taková zbytečnost“ si nadávám! Do Brna řídí už Vilda, doma ještě volám kamarádovi a popisuji můj stav. Jirko, prosím, a myslíš že když to budu ledovat, nebude to do rána dobrý?

Radši navštiv, nemocnici, zní doporučení od kamaráda, budoucího doktora. Vilda mě dováží do úrazovky Brno. Následuje rentgen, následuje druhý rentgen, kde ještě škádlím slovy: To se něco nepovedlo?“. Je to bez odezvy a za chvíli přijíždí vozík přímo pro moji osobu. Jsem přijat jako akutní případ a v noci operován se zlomenou nohou v blízkosti kotníku. Další den následují debaty s panem doktorem ohledně předplacené červnové dovolené v Americe. Je to za deset týdnu pane doktore. „No víte, je to hodně hraniční“, říká pan doktor. Pokud se tam jedete válet k moři, píchneme vám injekci na vyrovnání tlaku do letadla a půjde to , ale pokud tam jdete lozit po skalách, tak to určitě nepůjde. Já říkám: "Válet se tam nejedeme, ale to nebude tak strašný, pane doktore. Co třeba výlet 5 kilometrů." Doktor: „To neujdete, však uvidíte sám“!

Je to těžké rozhodnutí, ale nic nerušíme. Všichni víme, že čtyřčlenná výprava bez průvodce v Americe je skoro na odepsání. Nic se neruší a já slibuji velký boj. Probíhají i debaty s kamarádem, rentgenologem v nemocnici v Ústí nad Labem. Stále mi chodili dopisy  tipu . „Mirku, nemám pro tebe dobré zprávy. V tomto stavu je to na zrušení. Když nenastanou problémy, může se stát, že některé věci nezvládneš - jízda autem, spaní pod stanem a i krátké túry do pěti kilometrů můžou být problém. Kdybys byl můj syn, nepustím tě“! Já určitě vím, že budu bojovat.

Uběhlo asi 6 týdnů a já mám povolenou nohu bez zátěže položit na podlahu. Asi tři týdny před odletem můžu zkusit chůzi o berlích a pokládat nohu na zem s drobnou zátěží na pravou nohu. Denně trénuji a 2 týdny do odletu můžu zkusit jít. No ale ono to nejde! Nemohu udělat krok. Bojuji. Zkouším cestu tak dva kilometry s berlemi. Jsou to spíše takové poskoky. Celkem dřina. Jinak to zatím nejde. Zbývá týden do odletu a já zvládl velký pokrok. Ušel jsem první kilometr bez pomocí berlí! Každý den přidávám a do letadla beru berle jako oporu  v nouzi. Vím že 5km jsem schopen ujít. Víc se uvidí.

Začíná Amerika. Let jsem zvládl naprosto bez problému, druhý den jsme  San Francisco prochodili pěšky. Během dne to vytvořilo asi deset kilometrů a já hrdinsky bez berlí. Prostě srdce a mozek chce někdy více, než člověk dokáže zvládnout. Večer z toho byla pouze velká únava. Pátý den v Americe za sebou máme už národní park Sequoia a Yosemity a v programu máme krátký výstup na skalnatý Lambert done. Hodně mě to láká a vrchol si prostě nenechám odepřít. S Vildou vytváříme záběry z vrcholu a já si jen v duchu říkám. Kdyby mě viděl pan doktor……
Ostatní dny zvládám taky a už i pomáhám Vildovi s řízením auta. Řídit Monument Valley autem je opravdu velký zážitek. Bez problémů se všichni vracíme domů. Asi jsem měl vše dobře nastudováno, protože v Americe mě překvapilo to, že mě vůbec nic nepřekvapilo. My určitě prožili nejkrásnější měsíc v životě a vše nám vyšlo báječně. Třeba se nám poštěstí v budoucnu opět něco takového. No uvidíme na co si budeme věřit a kam nás vítr zavane……