Překonání nepřítele
Bulimie nepřišla ze dne na den. Nejdříve jsem díky ní vypadala štíhleji, cítila jsem se lépe, známí mě chválili, jak mi to sluší, když jsem zhubla. Dělalo mi to dobře a neviděla jsem problém v tom, že se občas neuvěřitelně přejím a pak vše vyzvracím. Myslela jsem, že mám vše pod kontrolou. Za pár měsíců, nebo snad let se však život s bulimií stal peklem na zemi…Postupně si moje tělo zvyklo – zvyklo si na obrovské množství jídla, které sice spolkne, ale téměř nikdy nestráví. Začala jsem tloustnout, tloustla jsem pak snad už jen ze vzduchu, byla období, kdy jsem neudržela v žaludku třeba tři dny vůbec nic. A přesto jsem začala přibírat.
Ten parazit se začal roztahovat čím dál tím víc. Pochopila jsem, že jsem v pořádném průšvihu, že ztrácím kontrolu nad svým tělem a hlavně nad svou hlavou, že se přestávám ovládat. Nebyla jsem schopna normálně uvažovat, bulimie nade mnou získala absolutní moc, myšlenky na jídlo ovládaly všechny mé činnosti – nemohla jsem se na nic soustředit, nemohla jsem číst, koukat se na film, pracovat. Neuměla jsem se rozhodovat, neměla jsem vlastní názor. Jakoby se moje vlastní osobnost úplně vytratila, jakoby jí ten parazit v hlavě úplně vytlačil.
A pak, když sežral mou osobnost, začal hledat novou oběť. Hledal ji jen proto, aby ji mohl také vymačkat jako citron. Našla jsem si kluka. Zbožňovala jsem ho. Zpočátku vše bylo krásné, měla jsem poprvé pocit, že mě miluje takovou, jaká jsem. Bulimie na chvíli zeslábla. Jenže po pár měsících, když opadla největší zamilovanost, zase zaklepala na dveře.
Začala jsem s mým klukem žít. Intervaly zvracení se začaly postupně krátit. Asi po půl roce, v jedné slabé chvilce jsem se mu svěřila. Vyslechl mě a zdálo se, že pochopil. Ale byla to jen má domněnka.
Nikdy netušil, do jakého nerovného boje se společně se mnou pouští. Nikdy nepochopil, že moje věčná nespokojenost se mnou samotnou, moje touha po dokonalosti, moje věčná nervozita a stres z naprosto banálních věcí, moje absolutně žádné sebevědomí, můj neustálý pláč a mé záchvaty vzteku nepramení ze sobeckosti, jak mi často říkával.
Mohla za to zákeřná nemoc, která ve mně vzbuzovala neustálé pocity viny, která mi v hlavě sprostě nadávala, že jsem k ničemu, že jsem na tomto světě naprosto zbytečná, že o mě ani o mou pomoc nikdo nestojí.
Začali jsme se často hádat, nadával mi, že se chovám jako malý fracek. Když už jsem v hádce nevěděla kudy kam, začala jsem lhát. Vymýšlela jsem si bláznivé historky, které mě stavěli do pozice chudinky. Zabíralo to, obvykle ho obměkčily, začal mě objímat a já se zase cítila v bezpečí. Příšerné pocity viny a zlé hlasy v hlavě z toho lhaní mě ovšem znovu nutily přejídat se a zvracet ještě víc.
Postupně jsem se pod tíhou viny začala ke svým lžím přiznávat a jeho důvěra klesala. Hádali jsme se ještě víc.
Donutil mě jít k psychologovi, vyhrožoval, že mě jinak opustí. Chodila jsem tam jednou za měsíc. Nic se nestalo, měla jsem si psát tabulku, co jsem jedla, jak jsem se cítila a kdy jsem zvracela. Strašně jsem se snažila a brečela nad každým prohraným bojem s hlavou v záchodové míse. Postupně jsem klesala na dno. Už jsem svému klukovi radši vůbec nic neříkala. Bála jsem se, že se na mě bude zlobit, že jsem "to" zase udělala. Měla jsem šílený strach, že mě pro mou neschopnost ovládnout se, opustí. Uzavírala jsem se stále více do sebe, naše hádky se stupňovaly, byla jsem stále agresivnější.
Chtěla jsem se zabít. Nic pro mě nemělo smysl, naše hádky už často vrcholily dokonce fyzickým násilím z mé strany, připadala jsem si absolutně zbytečná, nepochopená, nešťastná, k ničemu. Rozešel se se mnou, odešel. Už to dál nezvládl, vyčerpal síly.
Jeho odchod mi paradoxně pomohl. Vztek, že mi ho bulimie vzala, byl tak velký, až způsobil, že se moje skutečná osobnost náhle zvedla, vzpřímila se a začala tvrdě s tím parazitem bojovat.
Je to půl roku, co žiju bez něj, půl roku, co mám jasnou hlavu. Začala jsem žít nový zdravý život, začala jsem žít sama a našla jsem si přítele. Každý den si užívám naplno, raduju se z každého nového rána a život pro mě získal úplně nový smysl.
Jen je mi líto věcí, které se kvůli té nemoci staly. Utrpení, které má nemoc mým nejbližším způsobovala. Ran, které mým milovaným zasadila. Přála bych všem, kteří s poruchou příjmu potravy bojují, aby ten správný impuls přišel co nejdříve, a aby byl pozitivnější než ten můj.
Ten parazit se začal roztahovat čím dál tím víc. Pochopila jsem, že jsem v pořádném průšvihu, že ztrácím kontrolu nad svým tělem a hlavně nad svou hlavou, že se přestávám ovládat. Nebyla jsem schopna normálně uvažovat, bulimie nade mnou získala absolutní moc, myšlenky na jídlo ovládaly všechny mé činnosti – nemohla jsem se na nic soustředit, nemohla jsem číst, koukat se na film, pracovat. Neuměla jsem se rozhodovat, neměla jsem vlastní názor. Jakoby se moje vlastní osobnost úplně vytratila, jakoby jí ten parazit v hlavě úplně vytlačil.
A pak, když sežral mou osobnost, začal hledat novou oběť. Hledal ji jen proto, aby ji mohl také vymačkat jako citron. Našla jsem si kluka. Zbožňovala jsem ho. Zpočátku vše bylo krásné, měla jsem poprvé pocit, že mě miluje takovou, jaká jsem. Bulimie na chvíli zeslábla. Jenže po pár měsících, když opadla největší zamilovanost, zase zaklepala na dveře.
Začala jsem s mým klukem žít. Intervaly zvracení se začaly postupně krátit. Asi po půl roce, v jedné slabé chvilce jsem se mu svěřila. Vyslechl mě a zdálo se, že pochopil. Ale byla to jen má domněnka.
Nikdy netušil, do jakého nerovného boje se společně se mnou pouští. Nikdy nepochopil, že moje věčná nespokojenost se mnou samotnou, moje touha po dokonalosti, moje věčná nervozita a stres z naprosto banálních věcí, moje absolutně žádné sebevědomí, můj neustálý pláč a mé záchvaty vzteku nepramení ze sobeckosti, jak mi často říkával.
Mohla za to zákeřná nemoc, která ve mně vzbuzovala neustálé pocity viny, která mi v hlavě sprostě nadávala, že jsem k ničemu, že jsem na tomto světě naprosto zbytečná, že o mě ani o mou pomoc nikdo nestojí.
Začali jsme se často hádat, nadával mi, že se chovám jako malý fracek. Když už jsem v hádce nevěděla kudy kam, začala jsem lhát. Vymýšlela jsem si bláznivé historky, které mě stavěli do pozice chudinky. Zabíralo to, obvykle ho obměkčily, začal mě objímat a já se zase cítila v bezpečí. Příšerné pocity viny a zlé hlasy v hlavě z toho lhaní mě ovšem znovu nutily přejídat se a zvracet ještě víc.
Postupně jsem se pod tíhou viny začala ke svým lžím přiznávat a jeho důvěra klesala. Hádali jsme se ještě víc.
Donutil mě jít k psychologovi, vyhrožoval, že mě jinak opustí. Chodila jsem tam jednou za měsíc. Nic se nestalo, měla jsem si psát tabulku, co jsem jedla, jak jsem se cítila a kdy jsem zvracela. Strašně jsem se snažila a brečela nad každým prohraným bojem s hlavou v záchodové míse. Postupně jsem klesala na dno. Už jsem svému klukovi radši vůbec nic neříkala. Bála jsem se, že se na mě bude zlobit, že jsem "to" zase udělala. Měla jsem šílený strach, že mě pro mou neschopnost ovládnout se, opustí. Uzavírala jsem se stále více do sebe, naše hádky se stupňovaly, byla jsem stále agresivnější.
Chtěla jsem se zabít. Nic pro mě nemělo smysl, naše hádky už často vrcholily dokonce fyzickým násilím z mé strany, připadala jsem si absolutně zbytečná, nepochopená, nešťastná, k ničemu. Rozešel se se mnou, odešel. Už to dál nezvládl, vyčerpal síly.
Jeho odchod mi paradoxně pomohl. Vztek, že mi ho bulimie vzala, byl tak velký, až způsobil, že se moje skutečná osobnost náhle zvedla, vzpřímila se a začala tvrdě s tím parazitem bojovat.
Je to půl roku, co žiju bez něj, půl roku, co mám jasnou hlavu. Začala jsem žít nový zdravý život, začala jsem žít sama a našla jsem si přítele. Každý den si užívám naplno, raduju se z každého nového rána a život pro mě získal úplně nový smysl.
Jen je mi líto věcí, které se kvůli té nemoci staly. Utrpení, které má nemoc mým nejbližším způsobovala. Ran, které mým milovaným zasadila. Přála bych všem, kteří s poruchou příjmu potravy bojují, aby ten správný impuls přišel co nejdříve, a aby byl pozitivnější než ten můj.
