Život je bohatství - ochraňuj ho

Už si ani nepamatuji, kdy jsme se s manželem po zralém uvážení rozhodli přijmout opuštěné dítě do naší rodiny. Po absolvování všech přípravek nadešel den D a my se stali úředně pěstouny.  Zatím sice jen na papíře, ale v horlivém očekávání brzkého příchodu dítěte do rodiny. Po dvou letech očekávání, které už tak horlivé bohužel nebylo,ale naše odhodlání vzít si dítě do PP nás dovedlo k rozhodnutí, že bychom si vzali dítě třeba i s tělesným postižením. Shodou různých okolností jsme se se svou žádostí dostali až na ministerstvo soc. věcí. Ani ne za měsíc nám zvonil telefon, kde nám paní psycholožka sdělila, že by pro nás měla dítě – holčičku, která trpí syndromem krátkého střeva. Je v Praze v Thomayerově nemocnici na JIPce a můžeme se na ni jet podívat. Holčička měla v té době 1,5 roku my z toho byli na větvi, 2 děti již dospělé, mladší syn 11 let a z batolecích let jsme již dávno odrostli.

Při první možné příležitosti jsme s manželem ujížděli směr Praha, abychom co nejdříve tu naši princeznu viděli a mohli se s ní seznámit. Do té doby jsme o syndromu krátkého střeva nic nevěděli. V Thomayerově nemocnici nás pan doktor přivedl do rozlehlého pokoje JIPky, kde u postýlky bylo obrovské množství lékařských přístrojů – pumpy, hadičky, vaky. Po tom všem, co jsme vnímali ze všeho jako první a dost nás to omráčilo jsme se zaměřili na postýlku. V postýlce leželo něco neuvěřitelného, neuvěřitelně krásného a neuvěřitelně zranitelného a neuvěřitelně malého. Největší na ní byl dudlík, který měla v pusince a spinkala Ihned jsme s manželem věděli, že tuhle holčičky přijmeme do svého srdce i do své rodiny.

Po příjezdu domů následoval kolotoč úředních náležitostí a asi po třech týdnech nám Ivetku převezli do brněnské dětské nemocnice, kde si pobyla ještě 2 měsíce, než jí lékaři nastavili speciální parenterální výživu pro domácí použití – Ivetka má voperovaný centrální katetr, do kterého jí vkapává přes speciální pumpu 20 hodin denně výživa.

V nemocnici jsme byli s Ivetkou každý den po celé dva měsíce. Hlavně manžel, který zůstal s Ivetkou doma na mateřské dovolené, zde pobýval každý den a učil se všechnu tu odbornou a složitou práci zdravotních sester na JIPce, včetně obsluhy přístrojů a pomůcek, které jsme dostali s Ivetkou domů. Nejhorší ze všeho však bylo každodenní odcházení z JIPky a Ivetčiny smutné oči, za kterými byl strach dítěte, že ztrácí každý den nalezené blízké osoby – mámu a tátu. Nejednou jsme to s manželem před JIPkou obrečeli.

Jednoho krásného podzimního dne vysvitlo sluníčko a my si odváželi naši holčičku domů. Pocity štěstí se nám mísily s obavami, jak to všechno bez JIPky zvládneme. Jsme na už sami a co když to nezvládneme ( já pracuji jako obchodník a manžel jako strojař), nemáme zdravotnické vzdělání apod. Obavy se brzy rozplynuly, manžel všechnu tu starost o Ivetku zvládl opravdu výtečně.

Ivetce jsou nyní 4 roky a je to šťastná holčička, která si na plno užívá života. Syndrom krátkého střeva (Ivetka má pouze 4 cm) je onemocnění, které lze v podstatě „léčit“ pouze transplantací, která se v ČR u dětí neprovádí. Ve světě dětem střevo již transplantují,ale je to zatím velké riziko. Snažíme se ze všech sil, aby se nám vyhýbaly sepse organizmu, kterých již Ivetka měla opakovaně několik a ve třech měsících jednu z nich málem nepřežila. Hledáme možnosti a informace, jak Ivetce pomoci. Třeba nám střevíčko začne narůstat samo s růstem Ivetčiným. Na podzim jedeme do Motola, kde se dozvíme více. Tak nám prosím držte palce, ať ta skvělá holčička a naše sluníčko má šanci.

Děkujeme všem,kteří nám a Ivetce pomohli, lékařům, sestřičkám, celé rodině, naším báječným dětem Honzíkovi, Robinkovi, Karolínce, babičce a dědečkovi, kteří nám pomáhají a máme jejich podporu.

A co můžeme změnit ? Ivetčinu nemoc nezměníme, Měníme však svůj pohled na život, dříve důležité věci  jsou už méně důležité a nejdůležitější jsou chvíle strávené sobě na blízku, které nám nikdo a nic nevezme.