Kristýnka

Můj příběh začíná v červnu roku 2007, kdy jsme se s mým tehdy přítelem, dneska manželem Markem vzali. Už tenkrát jsme si moc přáli miminko... to jsem ještě ale netušila, že cesta k němu bude tak dlouhá, složitá a plná zádrhelů...
Asi největší rána pro mou psychiku byla, když mi v únoru 2008 doktoři zjistili (po 7 měsících snažení o vytoužené miminko) mimoděložní těhotenství. Šlo mně tenkrát doslova o život, rozhodovaly minuty a "jizvy" na duši už asi nevymizí nikdy... Po této zkušenosti jsem doufala, že všechno špatné už je za náma a že se brzo dočkáme miminka. Bohužel jsem se mýlila. Když jsme po čase zjistili, že "samo" to asi nepůjde, nezbývala nám v podstatě jiná možnost, než "umělé" oplodnění. Jenže vyšetření (hlavně z mojí strany) nám moc nadějí na otěhotnění nedávaly.
Ani přesto jsem to nevzdala a musela jsem udělat v rámci léčby kompromisy a ústupky, které pro mě byly na začátku léčby naprosto nepřípustné. První rok jsem absolvovala 3 neúspěšné pokusy. Pak jsme se rozhodly pro roční pauzu, protože moje tělo bylo předopováno hormonama. Každodenní injekce a hromada léků... cítila jsem, že potřebuju vysadit. Ze všeho nejhorší byla ta bezmoc. Zoufale jsem toužila po miminku a neměla jsem ani zdaleka jistotu, jestli se ho někdy dočkám. S každým dalším pokusem mě docházely síly a ani nevím, kde jsem v sobě vždycky znovu našla sílu to nevzdat a doufat, že se jednou dočkám. Vůbec jsem si nedokázala představit život bez dětí. Moje "heslo" totiž je: "Život bez dětí je jen prázdné přežívání". Možná někdo souhlasit nebude, ale já to tak cítím a stojím si za tím...
Po roce jsme se rozhodli pro další pokus. Na den 6. 5. , kdy jsem zírala na pozitivní těhotenskej test nikdy v životě nezapomenu. Brečela jsem štěstím a zároveň jsem se příšerně bála, aby po zdlouhavých pokusech o otěhotnění už proběhlo všechno v pořádku. Nezapomenu na nic z toho.
Ultrazvuky, kdy jsem toho drobečka mohla vidět, jak roste, aniž bych ještě cítila jeho pohyby, přes jeho (JEJÍ) pozdější kopance a veletoče v bříšku až po to neskutečný štěstí - tolikrát vysněný - moct si ten řvoucí uzlíček pochovat a sevřít v náručí - po 12 hodinovým porodu, ukončenýho císařským řezem. Naše Kristýnka se narodila 3. 1. 13 v mých 36 letech. Po nekonečně dlouhých skoro 6 letech čekání.
Bojovat se vyplatí. Se svou holčičkou si užívám každou chvilku. Dojímá mě ten neskutečnej pokrok, jakej za jeden jedinej rok života udělala. Z "bezmocně" ležícího miminka je najednou drak, kterej lítá po bytě jako neřízená střela. Dojetím jsem obrečela její první úsměv, zoubek, lezení po čtyřech, posazení se, stoupnutí a teď první nesmělý krůčky. O vánocích konečně ve třech a jejích prvních narozeninách ani nemluvím.
Je krásnější a dokonalejší, než jsem si ji kdy jen odvážila vysnít...
A jak mě ovlivnili Márovi? Miluju cestování, znala jsem je z článků v časopisech, z dokumentů v Objektivu ČT1 a byla jsem na dvou jejich přednáškách. Obdivuju, kolik v sobě mají sílu bojovat s nepřízní osudu. Je to fantastická rodina a můžu říct jediný slovo: SMEKÁM
Taky jsem bojovala a "hrabala se ze dna". Stějně jako oni a vy všichni, co o něco bojujete. Tak hodně sil.