12. dubna 2004 jsem se vrátil z osudové cesty na Nový Zéland. Nechce se mi ani uvěřit, jak dlouhý čas od té doby utekl. Vždyť už je to deset let! Když se ohlédnu zpět, mám docela dobrý pocit, více toho stihnout asi nešlo. Náš život je naplněný až přeplněný zážitky a zkušenostmi. Práce nás baví a snad děláme radost i mnohým dalším. Určitě máme za sebou i celou řadu problémů a nepodařených životních situací, ale na ty se snažíme rychle zapomenout. V paměti si ponecháváme jen krásné události a příjemné prožitky. Pojďme se ohlédnout, co nám minulý rok přinesl…
Poprvé jsme se nevydali na velkou cestu, jak jsme si nazvali naše exotické výpravy. Vždyť jsme rok předtím vyjeli za moře dokonce dvakrát. Ale poflakovat jsme se nechtěli a ani nemohli. Přísný šéf Jirka nás neustále nutí k aktivitě. A tak jsme napakovali k prasknutí naše auto, přibrali babičku s dědou a vyrazili do pro Jirku vysněné evropské země Francie. Čtrnáct dní jsme se potulovali v její jižní části a zažili mnoho nečekaných dobrodružství. Země galského kohouta nás okouzlila svou krásou i pestrostí. Až jsme si chtě nechtě museli připustit, že jsme tu Evropu při cílech našich expedic poněkud neprávem opomíjeli. Rozhodně to musíme napravit a dohnat.
A my když se pro něco rozhodneme, tak zpravidla nemáme k činům daleko. Proto jsme se na konci srpna sbalili a do Francie vyrazili ještě jednou. Tentokrát jsme si prohlédli nejdříve Paříž a pak všechno zajímavé, co je od hlavního města na sever. Plán jako vždy sestavil Jirka a jako vždy se mu to povedlo parádně. Nevynechali jsme ani gurmánské zážitky a ochutnali dokonce vyhlášenou „bujabézu.“
A pak přece jenom šup přes moře s cílem během čtrnácti dní prošmejdit Anglii, Skotsko a Wales. Přesvědčili jsme se, že úsloví o prvním dojmu je pravdivé. Od první chvíle jsme si Britské ostrovy zamilovali. Vyjmenovat všechno, čím nás uchvátily, je prakticky nemožné. Přálo nám počasí a odvezli jsme si jen samé parádní dojmy. Myslel jsem si, že o Evropě žádnou knihu psát nebudu, ale rodina mě přesvědčuje, že to udělat prostě musím. Na jednu stranu mnoho lidí bylo na stejných místech a velké množství autorů už své zážitky do knih zvěčnilo. Ale na druhou stranu by možná ledaskdo po naší knize sáhnul, aby zavzpomínal na svou dovolenou a porovnal vlastní zážitky s našimi. Nebo se třeba vydal v našich stopách. A tak o tom přemýšlím a už brzo se rozhodnu, jestli sednu k počítači a přeměním vzpomínky v novou knihu…
Na podzim jsme samozřejmě pokračovali v našich besedách, jako každý rok jsme vydali novou knihu Jaká je Amerika? a film na DVD s názvem Západ USA & Havajské ostrovy. Vše fungovalo a klapalo….až do 24. října. Na tento den nikdo z nás nezapomene. Náš Jirka blouznil ze spaní, vyprávěl nesmysly a my jsme nebyli schopni ho utišit. Nevyhnutelně jsme s ním jeli do nemocnice, aby si tam syna na celé dva měsíce nechali. Jeho tělo prostě nebylo schopno samo dýchat a díky nedostatku kyslíku mu špatně fungoval mozek. Nastalo předlouhé vyřizování a schvalování, které nás vyčerpávalo i otravovalo. Nakonec jsme ale 23. prosince dostali nejkrásnější vánoční dárek v podobě domácí plicní ventilace a Jirku si mohli vzít domů.
Zpočátku to bylo těžké, mnoho věcí jsme se museli naučit a hlavně psychicky se všichni zvednout a začít normálně žít. Teď už jsme s novou skutečností srovnaní, jestli se to tak dá vůbec říct. Žijeme docela normálně a velmi podobně jako dřív, jen za Jirkovy plíce dýchá mašinka. Kdo by si myslel, že nás nepříjemná skutečnost zavře navždy doma, tak by se hluboce zmýlil, v nás i v Jirkovi. Fungujeme, všichni společně přednášíme a plánujeme další výpravu. Možná znovu do Francie, možná do Rakouska, možná někam jinam, ale určitě pojedeme. Tak nám držte pěsti, jednoduché to určitě nebude, ale my se nevzdáme…
Márovi
