Výroční zpráva

Každý rok se v tomto termínu ohlížím za sebe a hodnotím, co se nám v minulém období povedlo i na co bychom nejraději rychle zapomněli. Nejinak tomu může být i letos. Rok 2014 začal velmi nejistě, Jirka se po návratu z nemocnice učil znovu žít a zvykat si na svého nového pomocníka - plicní ventilátor. Situace byla pro nás všechny nepříjemná, neznámá a do značné míry jsme pochybovali, jestli ji zvládneme. Často jsme si vzpomněli na slova lékařů: "Vy strašně spěcháte domů, jenže tam to na vás teprve dolehne. Nebudete mít za zády odborníka, veškerá tíha zodpovědnosti bude jen a jen na vás." Báli jsme se od Jirky byť jen na chvíli odejít, Alena snad vůbec nespala, aby měla funkčnost přístroje neustále pod kontrolou. Návratem domů měla přijít úleva, ale místo toho se dostavila spíš pekelná zodpovědnost za život vlastního syna. Měli jsme strach při každém nezvyklém zvuku ventilátoru, ne tak, když v něm praskla pojistka a přestal se dobíjet. O nějakém výletu nebyla řeč, báli jsme se vyjít z domu.

Pak přišly první besedy a my jsme měli dvě možnosti. Buď budu jezdit přednášet sám a Jirka s Alenou zůstanou v bezpečí našeho bytu, náš panelák je navíc pro případ většího problému jen kousek od nemocnice. Nebo to zkusíme a začneme jezdit do škol a knihoven v kompletní sestavě jako dřív. Zvolili jsme druhou možnost a přes několik mimořádných a stresově náročných situací dnes konstatujeme, že to byla správná volba. Postupně jsme si zvykly jak my, tak účastníci besed a dnes už se nikdo nepozastavuje, že tomu mladíkovi na vozíku trčí z krku nějaké trubky a náš výklad doprovází pravidelné odfukování přístroje.

Po zimě přišlo teplé počasí a s ním první choutky podívat se za hranice naší vlasti a zkusit nějaký ten výletík. Vrátila se nejistota, ale ruku v ruce s ní i velké odhodlání dokázat sami sobě i druhým, že to jde a že se nevzdáme. Na zkušební výpravu jsme vyrazili na jednodenní výlet do Vídně a světe div se, ono to šlo. A tak Jirka sednul k počítači a začal připravovat větší expedici za krásami Rakouska. V červenci jsme si ho přesně podle Jirkova plánu celé projeli a cítili se všichni zase ve svém živlu. Co na tom, že nejsme někde za mořem, ale jen kousíček od domova, naše zážitky byly i tak veselé a dramatické, prostě jako dřív.

Co uděláte když vám naroste sebevědomí? Přece si troufnete na větší sousto. A tak se Jirka dal do přípravy expedice na jih Francie, kde jsme měli v plánu plavit se po vodním kanále a sami si řídit loď. Nikdy v životě jsme nic podobného nedělali a tak byla před námi velká neznámá, ale také výzva všechno zvládnout, a tím kromě vlastního uspokojení snad dodat odvahu i druhým. A výsledek? Velká zábava, obrovské dobrodružství a hlavně šťastný návrat domů. Člověk by se asi neměl sám chválit, ale já pyšně říkám, že jsem na náš rodinný tým hrdý. Snadné to rozhodně nebylo a například naše putování amazonskou džunglí bylo proti Francii procházkou růžovým sadem. Ba co víc, ozvali se nám známí i neznámí lidé, že jsme pro ně motivací i povzbuzením pro vlastní život, vždyť všichni máme své bolístky a starosti. Jak rád říkám: "Držíme vám pěsti, stejně jako jste je vy drželi nám."

No a na podzim zase začaly besedy, podařilo se nám vydat druhý kalendář a taky devátou knihu Střípky z Evropy, v níž jsme zavzpomínali na mnoho našich cest po Starém kontinentu. Původně tahle kniha ani neměla vzniknout, opravdu, já ji vůbec nechtěl psát. Říkal jsem si, že stejná místa navšívili i ostatní cestovatelé a mají podobné zážitky. Teprve čas ukázal, že opak byl pravdou a ze Střípků se stává kniha nejvyhledávanější a možná i nejoblíbenější. Lidé rádi zavzpomínají na své vlastní zážitky nebo se inspirují k budoucímu výletu. A do Francie, Anglie či Švýcarska se přece dá dostat mnohem snadněji než do Austrálie či na Havaj. Jsme moc rádi, že se vám knížka líbí a slibujeme, že budeme pokračovat. V čem a jak, to se jistě dozvíte, pokud každé pondělí zavítáte na naše internetové stránky a budete pravidělně číst novinky.

Děkujeme všem za dlouhodobou podporu, bez které bychom to všechno nedokázali. Budeme se snažit vás i nadále nezklamat, ač je to asi mnohem složitější, než si vůbec dokážete představit. Ale my nechceme brečet, chceme být pozitivním příkladem, nějaké ty síly a odhodlání nám snad ještě zůstaly.