Kresby v našich knihách

Dnes bych se rád věnoval kreslení, teda ne já, to by určitě dobře nedopadlo. Pokud bych měl říct, co opravdu neumím, tak by v jistě rozsáhlém seznamu lidských činností na jednom z čelních míst figurovala výtvarná schopnost v jakékoliv podobě. Na mateřskou školu si nepamatuju, na první školní krůčky taky moc ne, ale řekl bych, že jsem v tomto směru významně zanedbaný, asi naši neměli na pastelky nebo co? Postupem času se moje zaostalost silně prohlubovala, protože jsem se umělecké tvorbě úspěšně vyhýbal. Když frčeli památníčky, tak do nich spolužačkám za mě maloval otec a mně bylo hanba se pod to dílo podepsat. Ne proto, že bych po něm svou nešikovnost zdědil, právě naopak. On vykouzlil až příliš pěkný obrázek, takže každému bylo jasné, že já s tím mám pramálo společného. A podvádění mi nikdy nebylo vlastní. Když táta viděl mé rozpaky, tak příště nakreslil jen obrysy a mým úkolem bylo postavičku jen vybarvit. Tím jsem měl získat pocit autorství. Vzhledem k tomu, že se mi často podařilo předlohu dokonale proměnit v něco úplně jiného než měla původně znamenat, tak jsem se sice autorem stal, ale zase se na obrázek nedalo dívat, leda s úšklebkem.

Na základní škole jsem měl z výtvarné výchovy vždy o stupeň horší známku než ze všech ostatních předmětů a to mi učitelka ještě hodně přidávala. Učil jsem se, myslím, docela dobře a v páté třídě jsem suverénně kráčel za samými jedničkami, až na výtvarku. Zástupy učitelů, rodičů i přátel školy přesvědčovali umělkyni, která nás tehdy z tak důležitého předmětu měla na starosti, aby přimhouřila obě oči a vylepšila mé hodnocení, ač to určitě nebylo fér vzhledem k mým spolužákům. Ta milá dáma mi tři stupně přidala a mé vysvědčení kromě jedniček zdobila dvojka z uměleckého předmětu. Právem jsem se za tu dvojku styděl, moc dobře jsem věděl, že realita je mnohem horší.

O rok později jsem ucítil velkou příležitost své hodnocení vylepšit, tentokrát poctivou cestou. Hned na počátku školního roku jsme se dozvěděli o soutěži pro nadějné umělce s názvem Lidická růže. Z celé republiky směřovala umělecká díla k odborné porotě, která vybírala nejlepší práce a naše škola se rovněž účastnila. Společně s kamarády jsme z kusů starých hadrů za odborného vedení naší učitelky vyrobili jakousi zvláštní technologií loupežníka. Ne že bych hrál hlavní roli, ale jednu jeho nohu jsem vytvořil zcela sám. Tím pádem jsem byl členem týmu, který dost nečekaně získal jednu z hlavních cen. Od té doby jsem měl jedničku na vysvědčení právem jistou. Stal jsem se přece v uměleckém světě osobností a kdoví, jestli na mě nemohla čekat skvělá budoucnost. Možná se učitelka bála, abych se opravdu někde neprosadil a ona pak nebyla propíraná bulvárem, že nepochopila můj talent a dávala mi špatné známky.

Asi bych na tohle téma mohl napsat mnohem více, ale to jsem vlastně vůbec nechtěl. Původně jsem chtěl psát o ilustracích v našich knihách. První tři díla, tedy Zélandy a Ekvádor ozdobila Lucka Malaníková, dá se říct profesionálka. Do Japonska se s námi poprvé na expedici vydala Monika a vyjádřila přání být v rodinném týmu taky prospěšná. "Vždyť jsi celá po mně," odpovídal jsem dceři s nedůvěrou, ale přesto svolil, aby se pokusila něco nakreslit. Světe div se, ve všem po mně není, obrázky byly moc pěkné a Monča svou novou roli už nikdy nikomu nepustila. Kdo si toho dodnes nevšiml, prolistujte si naše knížky, já myslím, že ilustrace jsou ozdobou.

Výjimky potvrzují pravidlo, takže občas narazíte na obrázky, které dceři nepatří. Sem tam nám něco nakreslila taky kamarádka Nataša, ale hlavně jsme dali šanci dětem se zdravotním postižením, většinou klukům, kteří mají stejnou nemoc jako Jirka. Dokonce si myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v našich aktivitách. Vtáhli jsme je do našeho života, tak trošku je donutili poznávat cizí země a cosi si o nich i nastudovat. Dost možná svými obrázky získali oprávněný pocit úspěchu a hrdosti stejně jako já ziskem Zlaté Lidické růže. Naše knihy jsou určitě tak trochu i jejich a považujeme je za spoluautory. Já jsme kdysi udělal nohu nebo možná jen botu loupežníka a dostal jsem za to jedničku na vysvědčení. Kluci budou mít navždy na své poličce několik knih, v nichž je jejich obrázek, jméno i fotografie. Doufám, že jsou na to pyšní, stejně jako my. Děkujeme.