Jak to začalo ... ?

Přesně před deseti lety jsem stál na pražském letišti, v jedné ruce držel kufr a v druhé pas a letenku do nejvzdálenější země světa, na Nový Zéland. Znalosti angličtiny jsem měl prachbídné, zkušenosti s cestováním a poznáváním cizích zemí ještě menší. Přesto jsem se chystal odletět k protinožcům a strávit tam tři měsíce výukou cizího jazyka, poznáváním tamního životního stylu a snad i obdivným pozorováním podle mnohých nejkrásnější země na světě.
Manželka tehdy udělala nejlepší rozhodnutí ve svém životě, protože mě na životní cestu za snem pustila. Alena sice tvrdí, že jsem se jí na nic neptal a prostě se rozhodl. O bláznivém nápadu jsem prý mluvil s takovým nadšením, že nemělo smysl mi ho rozmlouvat. Ať už to bylo jakkoliv, příštích deset let dokázalo správnost neobvyklého životního kroku. Nový Zéland celé naší rodině převrátil život naruby.
Pokud si snad někdo myslí, že všechno, co následovalo byla pohádka a měl by mně i mým blízkým závidět, pak se hluboce mýlí. Ještě dnes si úplně živě vzpomínám, jak jsem se 12.1.2004 třepal strachy a hrůza mě neopouštěla ani několik následujících dní. Všechno bylo tak nové, neznámé a zvláštní. Mnohokrát jsem proklínal okamžik svého neobvyklého rozhodnutí a často měl i slzy na krajíčku.
Musím si však přiznat, že jsem nikdy nelitoval a čtvrt roku života přímo v novozélandské rodině byla obrovská zkušenost. Nový Zéland jsem si zamiloval a dodnes je pro mě po rodné vlasti druhým nejkrásnějším místem na světě. Různorodé zážitky mám pevně uchovány v paměti, dodnes na všechno krásné vzpomínám a často se začnu nekontrolovaně řehtat.
Spoustu srandy jsem si užil v mé hostitelské rodině i ve škole. Mezi spolužáky jsem našel velkého kamaráda Kaie. S Japoncem jsme si opravdu padli do oka, vyjížděli na výlety, plavili se na kanoi po moři nebo sjížděli na surfu z písečných dun. V maorské vesnici jsme viděli válečnický tanec haka, ve městě Rotorua zase vařilo bláto a tryskaly gejzíry. Seznámili jsme se se symbolem Nového Zélandu ptákem kivi a pozorovali, jak se správně stříhají ovce.
Zážitků máme obrovské množství, ale kdybych měl jeden vyzdvihnout, pak by to jistě byla naše adrenalinová cesta podzemními chodbami Waitomo, na jejímž konci jsme zírali na strop jeskyně posetý světélkujícími červy. Ještě dnes mám tu modrou nádheru před očima.
A tak dále, a tak dále, mimořádných a nevšedních situací bylo tolik, že jsem o všem napsal svou první knihu Nový Zéland - země protinožců. Měla nečekaně obrovský úspěch, který nám v budoucím životě významně pomohl, ale o tom zase příště....
A tady měl být konec dnešního vzpomínání, nýbrž nebyl. Při psaní mé zprávy pro vás jsem se natolik naladil na Nový Zéland, až jsem neodolal, vzal jsem do ruky svou první knihu a začal ji po letech znovu číst. Nemohl jsem se odtrhnout a prožil jsem si příběh přestárlého studenta v neznámé zemi ještě jednou. Teda nechci to přehánět, samochvála přece smrdí, ale ta knížka je fakt parádní :-)