Ve stopách vikingů - ukázka
V dálce se třpytí bílá stěna ledovce. „Jsem zvědavý, jak blízko se dnes dostaneme,” přemítá kapitán a pokračuje, „záleží na tom, jak silné bylo v noci telení, protože pršelo a bylo docela teplo. Možná, že nás tříšť už blíž nepustí.” „Jaké telení, o čem to mluví?” ptá se taky trochu vyplašená Alča. Nataša ji uklidňuje, že telením nemyslí narození mláděte skotu, ale odlamování ledových bloků. Ledovec postupuje po svahu ještě kus do moře, ale jak jej voda nadnáší, začne se celistvá masa ledu trhat a vylomené kry odplouvají s mořskými proudy.
„Včera jsem byl dvacet metrů od ledovce, ale dnes se dál nedostaneme,” rozhoduje se definitivně Wilhelm asi po půlhodince manévrování mezi plujícími horami a vypíná motory, „tak se dívejte, foťte, natáčejte, můžete vylézt i na střechu.“ „Oběd bude za dvacet minut,” dodává Laali a mizí za pestrým závěsem v kuchyňce. Zajímavé nabídky samozřejmě využívám a vylézám nahoru jako první. Ledovcový splaz mizí pod hladinou odhadem necelý kilometr od nás, což je právě taková vzdálenost, o jakou každý rok ustoupí.
Loď se mírně pohupuje a plující kry nás už tolik neděsí, když vtom k nám dolehne temné dunění. To se s rámusem řítí do moře odlomené kusy ledu - v dálce se telí Eqi Sermia.
„A nemůžou se kry zase spojit?” ptá se přemýšlivý Jirka. „V zimě možná, ale teď v létě asi ne,” odhaduje Nataša. Nedostali jsme se sice do bezprostřední blízkosti splazu, ale vidíme jej jako na dlani v celé jeho majestátní kráse. Jsme jím nadšeni a všichni záříme. Možná jsme svými úsměvy vyprovokovali sluníčko, které na chvíli vykouklo. Uprostřed ledového království nám Laali servíruje luxusní oběd.
„Vysvětlete nám prosím, co budeme jíst,“ připravuji si kameru i fotoaparáty. Na velkou mísu rozložila kuchařka jasně oranžové plátky uzeného lososa i kousky halibuta uzeného nebo pečeného na bylinkách. „My se vlastně živíme tím, čím grónští psi,” vzpomněl si Jirka na Nielsův výklad o psí dietě. Vedle ryb najdeme také karbanátky z pižmoně, loupané krevety a mísu těstovinového salátu s fazolkami, sušenými rajčaty, paprikou a bazalkou, plátky sýra i citron k rybám. Jako přílohu si můžeme dát černý nebo bílý chléb s vynikajícím soleným máslem. Porce jsou obrovské a všichni spokojeně pomlaskáváme, jak nám chutná. K jídlu občas zaburácí rozpadající se ledovec. „Nejsme žádná béčka,” hodnotí úplně vymetené talíře Alena. Jen odfukujeme, jak jsme přecpaní, ale to nám nebrání nasoukat do sebe ještě jablečný koláč, skvělou sladkou tečku na závěr.
„Nedostali jsme se sice až docela k ledovci, ale abyste nebyli smutní, nabídnu vám jinou zajímavost,” láká nás kapitán a vypíná motor v těsné blízkosti rozlehlé nízké kry, která má asi deset metrů v průměru. Jeden konec lana přivazuje k zábradlí a se druhým vylézá na ledovou plotnu. „Na kru!“ jásáme radostně a vrháme se za ním. „Prosím nežeňte se všichni najednou a stůjte uprostřed, aby se kra náhodou nepřevrátila,“ leká se Wilhelm naší vehemence.
„Na plovoucí kře jsme ještě v životě nebyli!“ blahopřejeme si, když se loď otáčí a kapitán nabírá kurz k domovskému přístavu. Máme teď víc času studovat z knížek v lodní knihovně místní flóru a faunu. Divíme se, jak pestrý je severský svět, co zvířat a rostlin žije tam, kde bychom čekali jen mrtvou ledovou pustinu. Jedním očkem ale stále sledujeme kry, které nás doprovázejí směrem na jih. Plují po moři i několik let, než se úplně rozpadnou a rozpustí. Většina ledovců má bílou barvu s lehce modrým odstínem, ty jsou tvořeny stlačeným sněhem. Jasně modrá barva znamená, že hora je z ledu. Některé větší bloky brázdí blankytně modré pruhy, jak do puklin vnikla voda a zmrzla v nich. Mezi krami bílými jako Sněhurka občas uvidíme uválenou Popelku s šedočernými skvrnami – tahle kra se utrhla z okraje ledovce a vzala s sebou na dlouhou cestu i kamení a prach ze skal.
„Velryba na levoboku,” volá náhle Jirka a všichni se vrhneme naznačeným směrem. „Kde je? Jak to víš? Já nic nevidím,” pochybuje Monča a očima rychle propátrává hladinu. „Viděl jsem vodotrysk a co jiného by to mělo být? Počkej chvíli,“ poučuje Moniku brácha. Za necelou minutku opravdu spatříme i my gejzír stoupající vody s párou. Kapitán zvyšuje rychlost a otáčí křehké plavidlo směrem, kde pod vodou tušíme obrovské tělo mořského kytovce. Velryba však zmizí pod hladinou a už se neukáže. „Teď jsou na druhé straně dokonce dvě,” upozorňuje nás neuvěřitelně vnímavý a pozorný Jiřa. Wilhelm se tentokrát přibližuje mnohem opatrněji. Zato posádka se kompletně přesunula na druhou stranu lodi, až se kocábka povážlivě naklonila.
Jen kousek od nás plavou dvě velryby, bok po boku a ve stejném rytmu. Současně se objevují nad vodou a najednou zase mizí. „Jaký je to druh?” zjišťuji u kapitána. „Keporkak,” odpovídá zkušeně.
