To snad není možný - ukázka
Už při přípravě expedice si Jirka přál, aby někdo z Márovic rodiny vylezl až nahoru, a nemusíte dvakrát hádat, který ze stromů vybral k návštěvě. Pochopitelně ten třetí a nejvyšší. Právě k „Dejvovi“, jak jsme si ho překřtili, teď míříme. V duchu uvažuju, co se v příštích minutách bude dít. Alena má pekelný strach z výšek a metr nad zemí se třese jako osika. Její aktivní přístup ke šplhu do nebes lze tedy očekávat jen stěží. Monika sice chodí s kamarády na horolezeckou stěnu, ale tam jsou uvázaní a nejvyšší bod je v čtyřmetrové výšce. Těžko říct, jak vysoko si troufne tady. A já? Na strom vylezu, ale maximálně trhat jablka nebo třešně,
a když dosáhnu ze země, nehraji si na hrdinu. Kdysi jsem se díval ze dvanáctého patra paneláku dolů, točila se mi hlava a přitom jsem stál na pevné zemi u pootevřeného okna. Teď se ode mě očekává, že vylezu dvakrát tak vysoko, držet se budu jakýchsi pochybně zasazených železných šprušlí a po celou dobu výstupu uvidím tu příšernou propast pod sebou. Nevím, kdo si umí takovou hrůzu představit, ale mně se dělá zle už teď. Na čele mi naskákaly krůpěje potu.
a když dosáhnu ze země, nehraji si na hrdinu. Kdysi jsem se díval ze dvanáctého patra paneláku dolů, točila se mi hlava a přitom jsem stál na pevné zemi u pootevřeného okna. Teď se ode mě očekává, že vylezu dvakrát tak vysoko, držet se budu jakýchsi pochybně zasazených železných šprušlí a po celou dobu výstupu uvidím tu příšernou propast pod sebou. Nevím, kdo si umí takovou hrůzu představit, ale mně se dělá zle už teď. Na čele mi naskákaly krůpěje potu.
Zastavujeme na malém parkovišti a kousek od nás se tyčí největší přírodní rozhledna, jakou jsme v životě viděli. „To je nádhera… podíváme se a jedeme. Máme toho dnes ještě hodně před sebou,“ couvám nenápadně k autu a zkouším se lstivě vyhnout jisté smrti. „Kdepak, hošánku, slíbil´s, že vylezeš nahoru,“ ozývá se Jirka přísně. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Procházíme kolem informačních tabulí, které potvrzují šílenou výšku sedmdesát pět metrů. Navíc mě doráží údaj, že nahoru vede 130 kolíků nebo jak by se dalo přeložit anglické peg. Taky zjišťujeme, že jen pětina turistů zvládne výstup až na úplný vrchol. „My jsme čtyři, statistika jasně říká, že by to dokázal ten pátý, který tu není,“ zkouším poslední chabý pokus, jak přežít. Naproti tomu Monika vypadá docela odhodlaně a já netuším, jestli je to dobře nebo špatně. Dcera by mohla splnit rodinný úkol místo mě, ale přirozená mužská pýcha mi nedá se vzdát a taky mám o Monďu docela strach. Vzájemně si tedy podáme ruce, popřejeme štěstí a jdeme na to.
„To je v pohodě, vždyť máte po straně zábradlí,“ volá na mě neohrožená manželka. Za prvé nevím, jestli by mě tenoučký drátěný plůtek udržel, za druhé můžu přece propadnout mezi šprušlemi rovnou dolů a zatřetí to zvolání možná nebylo povzbuzení, ale rozloučení. „Neublížil jsem v poslední době nějak své ženě, že mě tak lehce pustila nahoru? Možná nejsem zas tak dobrý manžel, Alča se mě chce zbavit a takhle to bude vypadat jako nehoda bez jejího zavinění!“ letí mi hlavou.
Opatrně zvedám oči a vidím nad sebou Monču, jak hbitě kmitá nožkama, jeden schůdek za druhým. „Už jsem tady,“ volá o chvíli později z prvního podlaží. Za pár desítek vteřin ztěžka zdolávám poslední do kmene zavrtanou tyč a s úlevou se přidávám: „A já taky, uff.“ Pod námi je hloubka, jakou si asi nikdo neumíte představit. „Jakýpak uff? Tohle je první stanice pětadvacet metrů nad zemí. Máme za sebou třetinu, dělej,“ pošklebuje se dcera a bez dalších slov šplhá dál, teda výš.
Zůstávám se svým strachem sám, ale nemůžu jinak, tohle se prostě nedá vzdát. Vypadal bych jako blbec, sám před sebou, před svou rodinou a až to jednou napíšu do knihy, pokud tedy přežiji, tak vlastně před všemi čtenáři. I takové myšlenky se mi honí hlavou. Zatínám zuby a lezu. Čím dál křečovitěji držím každou tyč, dvakrát zkouším, jestli mi nemůže uklouznout noha, nikdy nemám ve vzduchu více než jednu ze čtyř končetin, a přesto se bojím. Musím se dívat před sebe, pohled nahoru i dolů je špatně. Jen jednou jsem mrknul pod sebe a hrůzou jsem se ještě víc orosil. Až teď mi napadá, jak se vůbec dostanu dolů? Vždyť to bude ještě horší. Jak nahmatám nohou tu tyčinku, po které lezu, když se tam nejsem schopen podívat? Zaháním myšlenky, které mi nic pozitivního nepřinášejí, a pomaličku se šinu nahoru. Zažil jsem někdy v životě něco horšího?
Dříve než si stihnu odpovědět, vítá mě na druhé plošině v padesáti metrech rozesmátá Monika. Můj příšerný strach ji snad povzbuzuje a dodává jí odvahu. Vylezli jsme po stromě výš, než je kterýkoliv z paneláků v našem městě. Když si to představím, derou se mi do očí slzy a nemůžu říct, že je to projev radosti. „Tak jdeme, ne?“ prohlašuje statečně dcera a já bohužel moc dobře vím, že myslí nahoru, a ne dolů. „Když už jsme tady…“ cedím skrze sevřené čelisti Jirkovu oblíbenou hlášku a na tváři kouzlím podivný škleb, který v této situaci považuji za čtverácký úsměv...
„To je v pohodě, vždyť máte po straně zábradlí,“ volá na mě neohrožená manželka. Za prvé nevím, jestli by mě tenoučký drátěný plůtek udržel, za druhé můžu přece propadnout mezi šprušlemi rovnou dolů a zatřetí to zvolání možná nebylo povzbuzení, ale rozloučení. „Neublížil jsem v poslední době nějak své ženě, že mě tak lehce pustila nahoru? Možná nejsem zas tak dobrý manžel, Alča se mě chce zbavit a takhle to bude vypadat jako nehoda bez jejího zavinění!“ letí mi hlavou.
Opatrně zvedám oči a vidím nad sebou Monču, jak hbitě kmitá nožkama, jeden schůdek za druhým. „Už jsem tady,“ volá o chvíli později z prvního podlaží. Za pár desítek vteřin ztěžka zdolávám poslední do kmene zavrtanou tyč a s úlevou se přidávám: „A já taky, uff.“ Pod námi je hloubka, jakou si asi nikdo neumíte představit. „Jakýpak uff? Tohle je první stanice pětadvacet metrů nad zemí. Máme za sebou třetinu, dělej,“ pošklebuje se dcera a bez dalších slov šplhá dál, teda výš.
Zůstávám se svým strachem sám, ale nemůžu jinak, tohle se prostě nedá vzdát. Vypadal bych jako blbec, sám před sebou, před svou rodinou a až to jednou napíšu do knihy, pokud tedy přežiji, tak vlastně před všemi čtenáři. I takové myšlenky se mi honí hlavou. Zatínám zuby a lezu. Čím dál křečovitěji držím každou tyč, dvakrát zkouším, jestli mi nemůže uklouznout noha, nikdy nemám ve vzduchu více než jednu ze čtyř končetin, a přesto se bojím. Musím se dívat před sebe, pohled nahoru i dolů je špatně. Jen jednou jsem mrknul pod sebe a hrůzou jsem se ještě víc orosil. Až teď mi napadá, jak se vůbec dostanu dolů? Vždyť to bude ještě horší. Jak nahmatám nohou tu tyčinku, po které lezu, když se tam nejsem schopen podívat? Zaháním myšlenky, které mi nic pozitivního nepřinášejí, a pomaličku se šinu nahoru. Zažil jsem někdy v životě něco horšího?
Dříve než si stihnu odpovědět, vítá mě na druhé plošině v padesáti metrech rozesmátá Monika. Můj příšerný strach ji snad povzbuzuje a dodává jí odvahu. Vylezli jsme po stromě výš, než je kterýkoliv z paneláků v našem městě. Když si to představím, derou se mi do očí slzy a nemůžu říct, že je to projev radosti. „Tak jdeme, ne?“ prohlašuje statečně dcera a já bohužel moc dobře vím, že myslí nahoru, a ne dolů. „Když už jsme tady…“ cedím skrze sevřené čelisti Jirkovu oblíbenou hlášku a na tváři kouzlím podivný škleb, který v této situaci považuji za čtverácký úsměv...
