Střípky z Evropy

Monča se mnou krušné začátky prožívá na horní palubě, Alena s Jirkou sice ještě dřepí v podpalubí, ale přes prosklené stěny mají dokonalý přehled o veškerém dění. Monika odvazuje lano na přídi, já na zádi a rychle spěcháme na svá stanoviště. Opatrně přidávám rychlost a Sireuil se dává do pohybu. Netuším, co název naší lodě znamená, ale spíš mě zajímá, jak bude reagovat na mé neobratné počínání.

„Monďo, my jedeme!“ usmívám se na dceru. „Jirko, Aleno, my jedeme!“ volám stejně sebejistě i do podpalubí. První těžká zkouška má však teprve přijít. Ústí z přístavu je široké asi deset metrů a hned za ním musím zatočit o 90 stupňů vlevo. Místa je tu jako u nás v předsíni, ale tam jsem ještě nikdy s lodí nerejdoval. Zdaleka nedosahuju povolené rychlosti, a možná proto se mi manévr vcelku podařil. Jsme na volném moři, jak by řekl námořník. My jsme však pouze kanálníci, takže jsme na volném kanále.

Kličkuju si vlevo a vpravo, ale jsme na vodě sami, takže srážka s jiným plavidlem zatím nehrozí. Vážná zatěžkávající zkouška na sebe nenechá dlouho čekat. První zdymadlo na nás číhá pouhý kilometr od domovského přístavu. Na semaforu svítí červená, takže musíme počkat. „Otvírají až v devět,“ volá na nás z dálky kapitán jiného hausbótu, který si taky přivstal a už stojí poslušně ukotvený u břehu.

Zpomaluji už tak plouživou rychlost, abych do kolegy nenarazil, a snažím se manévrovat do blízkosti pacholat, u kterých bychom se měli uvázat. Alena drží Jirku, aby nám nevypadl z vozíku, kdybych prudce narazil. Na začátečníka docela měkce přistávám. Zvažuji, jak přejít na podemletý břeh suchou nohou. Skočit jako frajer kvůli svým operovaným kolenům nemůžu, takže použiju dřevěnou lávku. „Proto tady přece je,“ omlouvám svou zdravotní indispozici.

„Hoď mi lano,“ volám na Moniku sotva přeběhnu po desce a otočím se. V tu chvíli už ale naše kocábka samovolně odplouvá, já trčím sám se svým prknem na břehu, zatímco zbytek mé rodiny mizí i s lodí v proudu. „Co mám dělat?“ šílí Monďa a zběsile točí kormidlem chvíli doleva a pak zase doprava, jak to viděla u instruktora. Důsledkem jejího manévru však je, že se hausbót postaví kolmo přídí ke břehu. „Na kterou stranu vlastně jedete?“ řehtá se druhý kapitán, ale nám do smíchu rozhodně není. „Já nevím a ani netuším, co mám teď udělat,“ odpovídá už zoufalá a bezmocná dcera. Není, kdo by jí pomohl.

Koleno nekoleno, tryskem běžím i s prknem k nedalekému zdymadlu, abych sehnal pomoc, když se ten škodolibý kolega k ničemu nemá. Zběsile mávám volnou rukou, abych obsluhu upozornil, že bude muset pracovat před devátou, jelikož máme problém. Žena, která má plavební komoru na starosti, se nejdříve podivuje, proč běhám po ránu s lodní lávkou pod paží. „Kde máte loď, kapitáne?“ zajímá se s poťouchlým úsměvem. Chystám se vysvětlit celou situaci. Sotva se ohlédnu zpět, k svému velkému překvapení zjišťuji, že Monča v tom stresu asi objevila způsob, jak náš kolos řídit, a blíží se k nám. „Otevírejte vrata, my už jedeme,“ měním ustrašený tón na povel a v duchu si říkám: „Dělej, bábo, Monďa neumí brzdit.“