Na vozíku na rovníku - ukázka
Naše loď je připravena k odjezdu, tedy ne přímo loď, řekněme spíše člun připomínající naši pramici. Má ale asi deset metrů a na zádi je vybavena motorem. Dostat se na palubu však není snadné, brodíme se blátem, takže gumáky se nám hodí už teď. Čtyři místní borci ochotně odnášejí Jirku, který si připadá na vozíku jako král v nosítkách. Všech dvanáct pasažérů se nalodilo a můžeme vyplout.
Máme výborné místo na přídi a dokonalý přehled po mohutné řece Napo, která je nejdelším i nejširším vodním tokem v celém Ekvádoru. Jirka ji žertem porovnává s přerovskou Bečvou, Napo je však několikanásobně větší. Potkáváme mnoho podobných lodí jako je ta naše, občas kolem nás profrčí rychlý motorový člun a rozhoupe hladinu i nás. Pobřeží tvoří hustý lesní porost, jen občas zahlédneme přítok menší říčky nebo slepé rameno. Do jednoho z nich asi po čtyřiceti minutách plavby zamíříme.
Tohle už je opravdový prales, jak ho známe z televize. Plujeme velmi pomalu a opatrně kalnou říčkou širokou snad deset metrů, která se místy dokonce ještě zužuje. Větve stromů a keřů nám pak komplikují cestu, takže se prodíráme houštím. Jak proplouváme zelenými závoji, naše napětí vzrůstá. Připomínám ostatním dobrodružný film, v němž spadlo do džungle letadlo. Zachránila se pouze jedna žena, která se pak v pralese snažila najít nějakou živou bytost. Pamatuji si, jak si vytahovala z pod kůže jakési larvy. „Ty seš hnusnej,“ ušklíbne se Alena. „Máma se asi trochu bojí,“ mrkám na Jirku. „To určitě,“ odbrkává žena statečně.
Počasí je překvapivě nádherné a my vplouváme do pohádky. Najednou se u řeky objevuje několik parádních domečků z bambusu se střechami z palmového listí. Ze břehu na nás volá několik domorodců a vítají nás v novém domově - ve vesnici Yarina. Domorodci velmi ochotně vynášejí Jirku na břeh. Cítíme se jako v ráji. Prostředí nám připomíná dětský letní tábor zasazený do exotické krajiny - třináct malých chaloupek a jedna velká společenská budova. Dostáváme klíče s číslem 13. Nejsme pověrčiví a těšíme se na náš nový domov, kterým je hned první chatička.
Odemykám dveře a všichni se vrháme zvědavě dovnitř. „Tys kecal, chtěl´s mě jenom nervovat,“ ulevuje si Alena, protože teď už je jasné, že tady budeme bydlet všichni tři pohromadě. „Asi jsem učitelce špatně rozuměl,“ kalím vodu, abych nemusel přiznat, co jsem dávno věděl. „Máme to tady pěkně zařízené,“ odvrací Jirka řeč jinam. Skutečně, mysleli jsme, že budeme spát v houpacích sítích a třást se strachy, jestli nás v noci něco nesežere. Místo toho máme modře povlečené postele s nebesy. Budeme v naprostém bezpečí a díky moskytiérám ochráněni i před otravným hmyzem.
Kromě veliké ložnice najdeme při bližším prohledávání domečku už jen skromné, ale čisté hygienické zařízení: toaleta, umyvadlo a sprcha. Nad vypínačem nás zaskočí nápis, že elektřina funguje na generátor a pouze dvě hodiny denně. „Tati, jdeme na průzkum?“ nemůže se dočkat Jirka. „Jasně, taky jsem zvědavý,“ odpovídám bez přemýšlení.
První zvíře, se kterým se seznamujeme, je tapír. Není to ale divoká pralesní bestie, spíš domácí mazlíček. Leží nebo promenáduje se přímo ve vesnici. Pokud chcete, můžete si ho i pohladit nebo podrbat za uchem. Pepa, jak jsme nového kámoše pojmenovali, to má rád. Kousek od něj sedí u misky papoušek a zobe zbytky jídla, které mu naservírovali kuchaři. Pozorujeme jeho apetit a jsme rádi, že i pro nás nastává čas oběda. Šéf vesnice právě všechny hlasitě svolává ke stolu.
