Mořský ježek
My ostatní se dáváme do jídla a chutnáme známé i neznámé speciality japonské kuchyně. Rozšleháváme si každý ve své misce syrové vajíčko a do něj namáčíme opečené kousky masa. Stejně jako u Honzy doma si balíme do mořské řasy suši - závitky z řas, kyselé rýže a syrových ryb. K tomu máme moře zeleniny, houby, krevety i jeden záhadný kousek čehosi neznámého. Ukazuji na něj Kaiovi prstem a vyzvídám, o co jde.
Kamarád nejdříve pochvalně pokyvuje hlavou a dodává: „To je ten nejvzácnější a nejdražší pokrm ze všeho, vybral sis dobře. Ochutnej a zkus uhodnout, co jíš.“ Strkám si pokrm nejistě do pusy s podezřením, jestli se nejedná o nějaký fórek. Když obsah rozkousnu, málem mi vyletí oči z důlku. Ta chuť je příšerná. Přestože mám zavřenou pusu, cítím odporný smrad a v ústech se mi převaluje nějaká fekálie. Jen s obrovskými obtížemi sousto polykám a pak se vyčítavě obracím na přítele: „Shit?!“ Nazývám pokrm přesně tím slovem, které mě okamžitě napadlo. Kai se málem udusil chřestem, a když se opět rozdýchá, vysvětluje mi se smíchem, že pokrm je z mořského ježka. Dodává, že jde o velice drahou pochoutku, která ale většině lidí chutná asi jako mně. „Na tácu je ještě jeden kousek, nabídni ho někomu z rodiny,“ radí mi spiklenecky a já hned potměšile vyhlížím svou budoucí oběť.
Monďa se smutně vrátila z toalety se slovy: „Kapky fungují jen na Japonce, já to donesu asi až domů.“ Dceru tedy trápit nebudu, Jirka sedí vedle mě, všechno sleduje a je naprosto v obraze. Jen na sebe mrkneme, protože oba víme, koho bychom mohli poškádlit. „Ali, zkus tuhle pochoutku, je to prý nejdražší kousek ze všech,“ doporučuji manželce jen tak mimochodem a dál si povídám s Kaiem a Jirkou. Po očku samozřejmě všichni tři sledujeme, co se bude dít.
Alena obratně nabere rýži plněnou mořským ježkem mezi hůlky a strčí si sousto do úst. V tu chvíli přestáváme my tři konspirátoři předstírat nezájem a naopak se plně soustředíme na její reakci. Alča už rozkousla zvláštní pokrm a také pochopila, proč jsem jí ho doporučil. Postupně mění barvy v obličeji a z očí jí šlehají vzteklé plameny. „Přece bys nechtěla, abych tě ochudil o tento mimořádný zážitek. Já jsem ježečka snědl celého,“ přilévám oleje do ohně, dokud nemůže mluvit. „Okamžitě mi nalej slivovici a podej pivo, nebo ti to nikdy v životě neodpustím,“ volá o první pomoc, sotva může popadnout dech. „A nechtěj mě přesvědčit, že jsem jedla něco jiného než trus, raději mi řekni, z jakého to bylo zvířete.“ Pravdivé prohlášení, že jde o vyhlášenou drahocennou specialitu, nemá šanci na úspěch. Teď by mi manželka nevěřila ani slovo, jednou mi ale bude za takovou zkušenost vděčná, o tom jsem přesvědčen. Litovat můžeme pouze toho, co nevyzkoušíme. Jen nevěřím, když mi Kai šeptá, že mořský ježek je vyhlášené afrodisiakum, moje manželka totiž nevyhlíží nikterak eroticky naladěna.
Veselý večírek může pokračovat, ale hlavní hrdina se nemění. Sotva jsme pozapomněli na hovní laskominku, spadla Aleně do popela kreveta, a tak se naoko pohoršeně ptám paní domu, jestli se už podobné faux pas v této domácnosti stalo. „Občas je nějaké malé dítě podobně šikovné,“ odpovídá Miki rozverně, aby jí téměř vzápětí upadl do popela jahodový dort. Žádné decentní usmívání do ubrousku se nekoná, všichni se řehtáme na celé kolo.
Kai přináší velkého plyšového méďu. „Víš, co to je?“ pokládá mi tak jednoduchou otázku, že nechápu, proč na ni mám odpovídat a tak kamarád pokračuje: „Medvídek váží 4100 gramů - přesně jako já, když jsem se narodil.“ Ukazuje na číslici udávající váhu a datum svého narození napsané na pravé tlapce. Na levé je zase vyznačeno datum svatby s Miki. Japonci tímto způsobem den před sňatkem děkují mamince za své vychování.
Tan s babičkou nám zpívají pěknou národní písničku, Miki s Miyu tleskají do rytmu a všichni máme výbornou náladu, i když se vlastně loučíme. Zítra se ještě podíváme na rybí trh, do chrámu Asakusa, na zápasy sumó a noční Tokio a program naší cesty bude vyčerpán.
