Jaká je Amerika ukázka
Poprvé dojíždíme do kempu za světla, ale už po půl hodince se ošíváme, jestli by se někde v okolí nenašlo nějaké zajímavé místečko k vidění. „Národní park Arches nemůže být dál než dvacet kilometrů,“ nahazuje udičku Jirka. Všech pět rybiček se na ni okamžitě chytí. „Pojedeme fotit západ slunce,“ voláme jeden přes druhého. Jako na povel nám vypadávají z rukou předměty, které zrovna držíme, sotva stačíme aspoň zamknout srub a skáčeme do aut.
„Do západu slunce zbývá hodina, proto se nebudeme zdržovat krátkými zastávkami na focení, ale musíme dojet k nějakému zajímavému oblouku, u kterého budeme mít slunce v zádech,“ velím hned za branou parku. Monika hbitě nachází v mapě ideální místo s příznačným názvem Windows. Anglické slovo znamená v češtině Okna, což tady jistě znamená skalní oblouky. V celém parku jsou těchto skalních útvarů na dva tisíce.
„To je paráda!“ „Tady mi zastav!“ ozývají se povely ze zadní sedačky, ale já si hraji na hluchého a na pokřiky nereaguji. To tak, jednou zastavím a scenérie při západu slunce budou ty tam! Z malého parkoviště tryskem spěcháme na vyhlídku. Sotva vyšplháme pod kopec, slunce rozehraje barevnou show, jakou jsme dosud neviděli. Snad jen červené písečné duny v Namibii by mohly konkurovat. Skály se zabarvují doruda a my jen koukáme, natáčíme a fotíme se zatajeným dechem.
„To snad není možný,“ dere se mi na jazyk mé oblíbené heslo. Doma nám nebudou věřit, že jsme fotky na počítači uměle nepřibarvili. Alena skáče po skalách jako kamzík a pózuje Láďovi před fotoaparátem, aby bylo vidět, jak je skalní okno obrovské. Monika němě zírá, Růžence vlhnou oči dojetím. „Tak krásný západ slunce jsem v životě neviděl,“ šeptá vzrušeně Jirka a mně se podaří jeho slova zaznamenat kamerou, aniž by si toho všiml. „Sem musíme zítra ještě jednou,“ dodává. Právě si uvědomil, že ve zdejším kempu nocujeme dvakrát, a chce si dnešní okouzlení zopakovat. Až černočerná tma, která nastoupila, jakmile si usínající slunce přitáhlo vzdálený obzor pod bradu, nás donutila odebrat se také na lože.
„Do západu slunce zbývá hodina, proto se nebudeme zdržovat krátkými zastávkami na focení, ale musíme dojet k nějakému zajímavému oblouku, u kterého budeme mít slunce v zádech,“ velím hned za branou parku. Monika hbitě nachází v mapě ideální místo s příznačným názvem Windows. Anglické slovo znamená v češtině Okna, což tady jistě znamená skalní oblouky. V celém parku jsou těchto skalních útvarů na dva tisíce.
„To je paráda!“ „Tady mi zastav!“ ozývají se povely ze zadní sedačky, ale já si hraji na hluchého a na pokřiky nereaguji. To tak, jednou zastavím a scenérie při západu slunce budou ty tam! Z malého parkoviště tryskem spěcháme na vyhlídku. Sotva vyšplháme pod kopec, slunce rozehraje barevnou show, jakou jsme dosud neviděli. Snad jen červené písečné duny v Namibii by mohly konkurovat. Skály se zabarvují doruda a my jen koukáme, natáčíme a fotíme se zatajeným dechem.
„To snad není možný,“ dere se mi na jazyk mé oblíbené heslo. Doma nám nebudou věřit, že jsme fotky na počítači uměle nepřibarvili. Alena skáče po skalách jako kamzík a pózuje Láďovi před fotoaparátem, aby bylo vidět, jak je skalní okno obrovské. Monika němě zírá, Růžence vlhnou oči dojetím. „Tak krásný západ slunce jsem v životě neviděl,“ šeptá vzrušeně Jirka a mně se podaří jeho slova zaznamenat kamerou, aniž by si toho všiml. „Sem musíme zítra ještě jednou,“ dodává. Právě si uvědomil, že ve zdejším kempu nocujeme dvakrát, a chce si dnešní okouzlení zopakovat. Až černočerná tma, která nastoupila, jakmile si usínající slunce přitáhlo vzdálený obzor pod bradu, nás donutila odebrat se také na lože.
V kempu nám sousedka z vedlejšího srubu donesla celý velký dort, má prý dnes narozeniny. Nechápavě kroutíme hlavou, proč to dělá, a současně si uvědomujeme, jak krásný by byl život, kdybychom její gesto považovali za normální a samozřejmé. Jsme přece sousedé, co na tom, že pouze na dvě noci! Dort navíc vypadá velmi lákavě a my hledáme v našich zavazadlech drobné dárky, které tradičně vozíme s sebou. „Teď se více než hodí,“ libujeme si a hned blahopřejeme štědré oslavenkyni.
Z milé návštěvy se vyvinula spontánní party, která se nese ve veselém tónu, jak už to při narozeninách starých známých bývá. Z chatky na druhé straně přichází další cestovatel, kterého přilákal náš halas. Nese dřevo a podpalovač. „Trochu neobvyklý dárek na přivítanou,“ říkáme si, ale soused myslí prakticky. Zítra končí svou dovolenou a ušetřené palivo přece nepoveze domů. Nabízíme mu štamprli slivovice a smějeme se, když se otřese a naskočí mu husí kůže. Vysokooktanový nápoj mu však asi není odporný, protože se vzápětí dožaduje panáka do druhé nohy. Veselí nebere konce, a když obě návštěvy odejdou, hned spřádáme plány na zítřejší večírek. Dřevo máme, stačí koupit maso a můžeme grilovat.
Z milé návštěvy se vyvinula spontánní party, která se nese ve veselém tónu, jak už to při narozeninách starých známých bývá. Z chatky na druhé straně přichází další cestovatel, kterého přilákal náš halas. Nese dřevo a podpalovač. „Trochu neobvyklý dárek na přivítanou,“ říkáme si, ale soused myslí prakticky. Zítra končí svou dovolenou a ušetřené palivo přece nepoveze domů. Nabízíme mu štamprli slivovice a smějeme se, když se otřese a naskočí mu husí kůže. Vysokooktanový nápoj mu však asi není odporný, protože se vzápětí dožaduje panáka do druhé nohy. Veselí nebere konce, a když obě návštěvy odejdou, hned spřádáme plány na zítřejší večírek. Dřevo máme, stačí koupit maso a můžeme grilovat.
