20. den - Od moře k velehorám

Možná se mýlím, ale mám pocit, že vůbec poprvé neuvidíte v naší fotogalerii jediné město. Dnes jsme měli přírodní den a užili jsme si moře i hor. Jirka nás varoval, že dnes je kritický den, pojedeme do oblasti, kde často prší. Pokud nám nevyjde počasí, neuvidíme vůbec nic. Snad se nebude opakovat smůla od skalisek El Torcal. Ráno ještě jedeme v mlze či mracích, kdo to má poznat? Pak nám ale obloha dává naději na úspěšný den. Další pomoc přírody potřebujeme v Biskajském zálivu. Hodil by se nám odliv, abychom viděli skaliska, která jsou při přílivu nedostupná.

Hurá, obojí nám vychází. Musíme sice chvíli počkat a chodíme po kolena ve slané vodě, ale jsme těsně u skal a jeskyní, do nichž bychom se jinak nedostali. Dovádíme s Monikou jako malé děti, probíháme kamennými tunely, vyskakujeme na obří šutry, jen aby nám mořská vlna nezacákala oblečení a hlavně foťák a kameru. Alča s Jirkou nás pozorují shora a přírodní divadlo mají jako na dlani. První zastávka se teda podařila, vzhůru za další.

A vzhůru doslova, musíme z nulové nadmořské výšky dorazit do tisíce metrů, kde startuje lanovka. Projíždíme nádherným kaňonem podél řeky, kličkujeme mezi obřími skálami a pak se nám otevírá pusa dokořán. Osm set metrů nad námi je cílová stanice lanovky. "Tam nejedu, podělám se strachy," jančí jako vždy v podobných situacích Alena. Pak se přece jen překoná a nahoře už je spokojená. Kolem nás jsou "štíty hor, co nejdou překlenout," jak zpívá Michal Tučný. A taky několik koz, s nimiž se můžete pomazlit a něco jim podstrčit, protože kamení se rozhodně nenají. Do kempu se dostáváme za tmy, ale spokojení...