17. den - Portugalští otesánci

Naším ranním cílem je Mys Roca, který byl kdysi považován za konec světa. Teda než mořeplavci a dost často právě portugalští objevili, že za mořem jsou další země. Žasneme nad rozbouřeným oceánem a říkáme si, že být to na nás, konec světa by tady byl navždy. Naštěstí jsou námořníci odvážnější a objevili pro Evropu další kontinenty. O hodně romantičtější je zátoka Azenhas do Mar, ve které příliv naplňuje pro místní i turisty uměle vybudované koupaliště mořskou vodou.

A pak už jedeme do pohádky. Začátek je stejný jako loni na zámku Neuschwanstein, nechtějí nás pustit na horní parkoviště. "Nemáš v batohu kravatu," ptá se mě Monika když vidí, že nablýskaným bourákům s bohatými podnikateli je vjezd povolen, ale vozíčkářům ne. Nakonec se nám ale podaří hlídače přesvědčit. Ne tak nabubřelého Portugalce, který není ochoten svůj Range rover posunout ani o metr, abychom Jirku dostali ven z auta. Ale i tento problém se podaří překonat a cesta do paláce je volná. Po složitém začátku přichází nádherná odměna, podívejte se do naší fotogalerie a posuďte sami.

Pak už spěcháme do Portugalských Benátek, jak se říká městečku Aveiro. Na jeho předměstí objevujeme pestrobarevné, většinou pruhované domky. Kolem písečných dun se dostáváme k vodnímu kanálu a na něm skutečně jezdí gondoly. Teda nemají ten správný tvar, poháněné jsou motorem a ne bidlem, ale nádech Benátek se Aveiru přiznat dá. Večer naplňujeme tradici = co navštívený stát, to večeře zaměřená na místní speciality. Objednáváme si tresku, pečené maso se sýrem, grilované hovězí na lávovém kameni a chobotnici. Porce jsou obrovské a majitel restaurace žádá o svolení si nás vyfotit. Běžní návštěvníci si dávají jednu porci pro dvě osoby. To nám nemohli říct dřív. Přes obří objem sníme všechno a zaručeně budeme viset v rámečku na stěně restaurace.