10. den - Víno, tanec, zpěv.

Ráno jsme se rozloučili s městečkem Vejer docela dramatickou jízdou uzounkými uličkami mezi bílými domky. V některých místech jsme museli sklopit obě boční zrcátka, abychom vůbec projeli. Teda řeknu vám, tam se zapříčit, tak nás asi budou muset vytáhnout kolmo nahoru nebo auto rozebrat na součástky. "Tak velké auto tady určitě ještě nikdy nejelo," ukončil kličkovanou Jirka.

Pak už jsme spěchali na procházku po sklepech rodinného vinařství Tio Pepe. Dozvěděli jsme se ledasco o způsobu výroby i historii, navštívili jsme prostory, kde před námi byla i celá řada slavných umělců a sportovců, a dokonce i britská královna. Všichni se podepsali na některý ze sudů, nechápu, proč nám nikdo nepodává štětec, abychom se taky zvěčnili. Závěrečná degustace včetně již známého talíře tapas nás uspokojila, ale také popohnala k autu, spěcháme do hlavního města Andalusie Sevilly.

Dobré dvě hodiny procházíme překrásně zdobené komnaty Královského paláce Alcázar. Mám trošku problémy s ochrankou, nechtějí mi povolit natáčet ze stativu. Na mou otázku proč?, neumí odpovědět. Můj argument zní - jediný rozdíl mezi natáčením ze stativu a z ruky je, že místo pěkných snímků budu mít roztřepané. Na otázku co z toho budou mít, když mi takto ublíží, jen pokrčí rameny a řeknou: "Je to zakázáno." Nerad poslechnu, ale dost mě tento přístup, s nímž se občas setkávám, štve. O to víc, čím hezčí jsou vnitřní prostory i okolní zahrady.

Večer zakončujeme návštěvou hodinového představení flamenca. Vystupuje jeden kytarista, jeden zpěvák a dva tanečníci. Já tvrdím, že jsou oba muži, ale zbytek rodiny si jen ťuká na hlavu. Tanečnice teda má náznaky ženskosti, ale co je dnes pravé, že jo? Jinak se šklebí, energicky poskakuje a tleská, jako chlap. Vůbec mi celý jejich projev přijde takový nějaký negativní. Hudba a hlavně zpěv působí tak nějak nešťastně, jako by ten chlápek u zpívání brečel, teda aspoň se tak tváří. Podobně ta nebo ten babochlap, baví je to vůbec? Poctivě musím říct, že jsem ve svém názoru asi sám, publikum bouří a odměňuje umělce aplausem ve stoje. Alena, Jirka a Monika mi dávají najevo, že tomu nerozumím. Mají pravdu nerozumím a podruhé bych na flamenco nešel, ale zjistit jsem to mohl jedině tím, že jsem poprvé šel.