1.den Polykáme kilometry

Začátek naší expedice samozřejmě znamená přesun do země poznávání. Španělsko je tak daleko, že jsme si rozvrhli síly na dva dny. První den jsme se přemístili do Francie, ubytovali se a šli spát. Zhruba takto jsem si představoval první zprávu pro vás, kteří jste se rozhodli naše počínání sledovat. Ale to bychom nebyli my, aby jsme si jinak nudný den něčím nezpestřili. Nabízím vám tedy dvě nečekané události jako koření jinak všedního dne.

Naše maminka si krátce před odjezdem nechala opravit rozlomený zub. Ujeli jsme z Přerova sotva deset kilometrů, když se začalo z řad cestujících ozývat známé provokativní: "Kdy už tam budeme?" "Za 1254 kilometrů," odpověděl jsem Monice klidným hlasem, protože jsem její humor pochopil. "Já mám hlad," ozvala se Alena po dalších pěti kilácích. "Jídelní taška je za tvým sedadlem," reaguji znovu v klidu a pohodě, protože apetit manželky za ty roky už důvěrně znám. A pak si polykám kilometry a rozhlížím se po opuštěných strojích na dálnici D1 a říkám si, že tímhle tempem ji opraví asi tak za tisíc let. Zezadu se ozývá spokojené chroupání, náhle přerušené bolestným výkřikem: "Mně se ten zub zase zlomil." Zdvihám obočí na znamení němého očekávání, co se bude dít dál. "Máš pilník, potřebovala bych to opravit," volá prosebně Alča a já přemýšlím, jestli si dělá legraci. "Mastek, kamená sůl, kalcit, fluorit, apatit... na jakém místě je na stupnici tvrdosti zub?" odpovídám stále žertem na znamení, že takhle to skutečně nepůjde. "To je dobrý, jedem, já to vydržím," ukončuje debatu Alena a dalších deset hodit rejdí jazykem po rozlomené stoličce, až na každé zastávce odplivává krev. Přesto nemá potřebu žádného ošetření, to je prý dobrý....uvidíme, jak to dlouho vydrží, kdyžtak to zalepím žvýkačkou. Teda pokud někdo znáte nějakou jinou metodu, tak sem s ní, jinak pokračujeme, domů se kvůli zubu vracet nehodláme.

Druhá lapálie nastává v místě noclehu. Do našeho pokoje vedou zvládnutelné schody, ale pan majitel nás nehodlá ubytovat, prý je to nebezpečné. "A co máme jako dělat?" tvářím se na něj bezradně. Chvíli telefonuje a pak nám podává lístek s adresou jiného hotelu, kam se máme jet ubytovat. Pokrčím rameny a odjíždíme, co nám také jiného zbývá? "Já tady mám jen jeden pokoj pro vozíčkáře a ten je obsazen," odmítá nás nový hoteliér a nám nezbývá než se vrátit na původní místo. Následuje dlouhé přehadování, že schody zvládneme na jedné straně a rezolutní odmítání na straně druhé. Po dalších telefonátech ukazuje chlapík přes ulici, kde po chvíli nacházíme útulný pokojík. To nám nemohl říct rovnou? Rádi bychom se z nastalého problému poučili, ale nevíme jak. Do objednávky jsme informaci o vozíku napsali, ale majitelé si poznámky nevšimli a rezervaci přijali. Jak to ti vozíčkáři mají dělat?