9. den … Stavanger – Lofthus … Adrenalinový zážitek

Dnešní den byl pro naše cestování velmi neobvyklý. Kdo nás zná, tak moc dobře ví, že se téměř vše točí kolem Jirky. Moc rádi mu plníme jeho sny, cestujeme přesně podle jeho plánů a jen zřídka vloudíme do programu něco pro Jirku nedostupného. Dnešní den byl jednou z velmi řídkých výjimek. Počasí není zrovna nejvlídnější a teplota klesá i pod deset stupňů, na velké procházky s vozíkem to prostě není. Tím pádem ovšem zbývá trošku volného času na mimořádné aktivity.

„Vadilo by ti, kdybychom si s Monikou vyzkoušeli menší trek,“ ptám se opatrně syna. On se jen usměje a pokývá hlavou, dost často se dorozumíme i beze slov. Jirka ví, na co myslím, a mně je jasné, že přesně tuší mé plány. „Trvá to tam i zpět čtyři hodiny plus zastávky na fotografování,“ konstatuje zasvěceně. „Dáme to za půlku času,“ slibuji, protože jsem trasu už studoval. Na jedné straně velké převýšení a křivolaký terén, ale na druhé dva blázni, kteří umí jít na doraz, když je to potřeba. Ujednáno.

Z parkoviště vyrážíme o půl desáté a děsivým tempem se ženeme do kopce. Díky docela špatnému počasí není na trase mnoho turistů. Stoupáme co nejdelšími kroky a chvílemi i běžíme, předbíháme každého, kdo se nám připlete do cesty. Raději se neotáčíme, určitě všichni kroutí hlavami. Za hodinu jsme skutečně na vrcholu Preikestolen, představte si obří kamenný stůl a pod ním 604 metrů kolmo dolů nic a dole moře. Tak na tom stole jsme se chtěli s Monikou vyfotit. Rychle pár fotek a honem zase dolů, ať Alča s Jirkou dlouho nečekají. Cestou zpět potkáváme funící turisty, které jsme před drahným časem předbíhali. Asi nechápou, že už zase běžíme dolů, ale co je nám do nich, chceme přece dodržet slovo. Slib jsme splnili, ale nohy se mi tak třepou, že se na záchodě nemůžu trefit do mušle. Omlouvám se za intimní detail, ale trefněji to prostě popsat nejde. Jupí, start dne se povedl.