13. den… Stordal – Asen … A jsme za půlkou

Včera jsme vstoupili do druhé poloviny, pokud se týká počtu dní, a dnes jsme se přehoupli i přes polovičku ujetých kilometrů. Jak říká Monika: „Teď už to půjde rychle, za chvíli jsme doma.“ Tím ovšem naopak pěkně rozčiluje Jirku, který nikam nespěchá a nejraději by snad byl, kdyby expedice nikdy neskončila.

S dosavadním průběhem vládne všeobecná spokojenost.  Počasí je pěkné, s nižší teplotou i občasnými přeháňkami jsme počítali, žádný trvalý déšť, ani příšerná zima se nekoná. Ranní i večerní rytmus máme pěkně nacvičený, každý přesně ví, co má dělat. Ubytování je velmi solidní, problémy z Anglie jsou dávno zapomenuty. No a program, ten snad není potřeba komentovat, náš šéf je prostě extratřída. Jen by mě zajímalo, jak si to ten kluk může všechno pamatovat, často nás překvapí naprosto nečekanou informací. Tu jen tak, jako by nic, prohodí, přes jakou řeku přejíždíme, onde jmenuje vesničku, která bude následovat, aniž by měl před sebou mapu nebo viděl nějakou směrovku. Neomylně nás posílá, odkud máme fotit, abychom měli ten nejlepší výhled, o procházkách po městech po té nejideálnější trase ani nemluvě. Aspoň víme, že se u počítače v uplynulých měsících neflákal.

Tak teda vzhůru do druhé poloviny. Zítra máme poslední nocleh v Norsku, pak projedeme podruhé přes Švédsko a začneme s poznáváním Finska. Následovat budou země Pobaltí a teprve potom přes Polsko návrat domů. Kilometrů i zážitků bude jistě ještě habaděj, konec expedice ještě zdaleka není na dohled.

A největší zážitek dnešního dne? Překvapivě není z cestování, ale ze sprchy v kempu. Viděl jsem tam červeno-modro-zeleného Francouze. Byl potetovaný místo vedle místa od krku až po kotníky, teda kromě, dámy, víte čeho. Fakt neuvěřitelný, na pravé půlce měl sluníčko. Škoda, že jsem s sebou neměl foťák, naše expedice se mohla dostat na titulní stránky novin a časopisů.