1. den ... Přerov - Schwielochsee ... Držkopád na kole

Program naší cesty sestavoval jako vždy Jirka, jenže tentokrát jsme mu do itineráře trošku zasáhli. Před odjezdem nebyl úplně ve své kůži, a tak jsme ho nechtěli přetěžovat. Tisíc kilometrů, které naplánoval ujet na jeden zátah, jsme rozdělili na dvě části. Přibližně v půlce si prostě uděláme příjemnou zastávku, přespíme a druhý den dojedeme zbytek. „Vybereme si některé z jezer před Berlínem, a když bude dost času, objedeme ho spolu na kole kolem dokola,“ mrkala na mě spiklenecky Monika. „Proč ne?“ souhlasím s myšlenkou dcery vědom si svého manka v počtu letos ujetých kilometrů ve srovnání s novoročním předsevzetím.

Něco přes 500 kilometrů nás nenutilo k časnému vstávání a od našeho paneláku, mimochodem nejkrásnější stavby města Přerova roku 2014, jsme vyrazili krátce před desátou. Váhali jsme, jestli jet po proslulé dálnici D1 nebo přes Hradec Králové. Problém za nás vyřešil náš navigátor, který nás poslal přes Polsko. Máme té chytré mašince věřit? Vlastně proč ne, alespoň porovnáme kvalitu českých silnic s naším severním sousedem.

Jestli vás zajímá odpověď, pak vězte, že já jsem byl v roli řidiče velmi příjemně překvapený. Polská dálnice byla zdarma, jelo se v pohodě, nikde žádné kolony, kamiony byly vzorně v řadě a nebrzdily provoz nesmyslným předjížděním. A když občas jeden pruh cesty opravovali, tak výstražné kužely začínaly těsně před problematickým místem a končily kousek za ním. A hlavně pracovníků bylo na silnici tak nějak akorát, všichni pracovali a nikdo netelefonoval, nesvačil, nesděloval kolegovi zážitky z víkendu, neopíral se o lopatu ani nic podobného. Jak je to možné? Já jsem si do dneška myslel, že z bezpečnostních důvodů musí zúžení do jednoho pruhu začínat pár kilometrů před opravovaným místem a končit stejně daleko za ním. Když se na silnici nic neděje, tak se přece jedná o nevyhnutelnou technologickou přestávku. A pokud je naopak nad dírou shluk mnoha pracantů ve vestách s přílbami, pak právě probíhá důležitá porada. A jestliže pro změnu všichni posedávají v příkopě, tak se jedná jen o krátkodobou pauzičku na cigárko. Omlouvám se všem našim stavebním firmám i jejich zaměstnancům za nemístné posměšky, je fakt, že člověk nemusí být za každou cenu upřímný. Proč mě to jen v tom Polsku šokovalo, když šlo zřejmě o náhodu.

Díky rychlému přesunu jsme byli o půl páté na místě, u předem objednaného apartmánu u jezera Schwielogsee. Honem převzít klíče, natáhnout na sebe cyklistickou výbavu a jedem. „Já se s Jirkou zatím projdu kolem vody,“ volá na mě manželka, ale to už s dcerou šlapeme směrem k lesu. Trasa je značená žlutými cedulkami s hopsajícím klokanem. Nevíme proč, ale třeba to zjistíme později.

Naše tempo je vražedné, na tachometru máme skoro pořád třicítku, snad aby na nás Alča s Jirkou dlouho nečekali. Jenže to jezero je snad nekonečné. Před cedulí FKK se silnice prudce zatáčí od vody, Monďa nechápavě kroutí hlavou, já důvod znám, protože jsem se kdysi německy učil. V překladu volná kultura těla je honosným názvem pro naháče na nudistické pláži. Okukování zvědavými cyklisty není z bezpečnostních důvodů dovoleno.

Po ujetí více než dvaceti kilometrů se silnice konečně zatáčí zpátky doprava a přes most se dostáváme na druhý břeh. „To vypadá na maratonskou vzdálenost,“ děsí se dcera, které evidentně došlo, jak říkají sportovci. Naše rychlost tím prudce klesá. Na jedné z křižovatek nerozhodně hledám správný směr. Monča mě dojíždí a svalí se na bok i s kolem. Důvodem není únava, jak jsem si původně myslel, ale její nezkušenost. Poprvé jede s nášlapy, tedy nohy má zakleslé na pevno do pedálů. Kdo je má, tak ví, že každý začátečník sebou nutně musí párkrát praštit o zem, protože si neuvědomí, že před sesednutím z kola musíte nohu ze šlapky vytrhnout. A tak chudinka leží na zemi, já se řehtám, protože vím, že se jí nic nestalo. Nakonec se slituju a uvězněné nohy dceři přece jen vysvobodím.

Zbytek cesty už je ve znamení skuhrání malého dítěte, které už nemůže a marně vyhlíží cíl cesty. Monika zjevně přepálila začátek a trpí a trpí. Ale nevzdává, zpět u našeho přechodného bydliště máme na tachometru 48 kilometrů. Večer už nemá cenu popisovat, vyřízená Monička usíná ještě před večeří, Jirku krátce po řízku taky zmůže silný rybniční vzduch, ale já tím mám aspoň čas pěkně podrobně popsat náš první den.  

Jestli si myslíte, že každý den se takhle dlouze rozepíšu, tak já váš názor nesdílím. Kdoví, co bude zítra, třeba padnu únavou pro změnu já a do rána zůstane nepopsaný list papíru, chci říci internetových stránek. Dnešní příspěvek bude spíš výjimka…