17. den... První zranění

Na dnešní den měl Jirka v plánu projížďku autem po krásách přírody v okolí Enniskerry, kde jsme na tři dny zakotvili. Když už jsme tři týdny vozili v autě kola a vytáhli je pouze jednou, tak jsme zvolili cyklovýlet. Tachometr se nám nakonec zastavil na čísle 76. Komu se to zdá málo, tak můžu prozradit, že na vrcholcích některých kopců jsme nejdříve pět minut hekali a potom teprve byli schopni vykoktat pár slov. Tak prudké krpály jsem snad v životě nejel. Dech nám došel už v půlce, ale statečně jsme se vždycky vyšplhali až nahoru. Také sjezdy byly lahůdkové a občas jsme se přehoupli i přes šedesátku. Několikrát jsme umřeli, ale vždycky se znova narodili a do cíle dojeli všichni. Vyčerpaní, ale pyšní. Krásnější trasu nikdo z nás doposud na kole neabsolvoval, opravdu lahůdka.

A proč zranění? Kdo má na svém kole nášlapy, tak jistě ví, že občas se noha nepodaří z pedálu vyškubnout a pak se prostě poroučíte k zemi. Naše malá doktorka je v tomto oboru nejlepší, ale umí padat, takže si udělala na loktu jen malé bebíííí. Ale neplakala